Č jako Česko, P jako Praha

Domek! Stará paní Vlasta Kryštůfková se vždycky zaradovala, když se vracela s nákupem od autobusu a na rohu dvou ulic vykoukl jejich domek. Milovala ten domek na pražském Spořilově, byla šťastná, když se tam po válce (a po svatbě) s Frantou nastěhovali. Celých těch pět let, co tam bydleli, byla šťastná - nebo si to tak teď aspoň pamatovala: veselé večírky v hale se schodištěm, kterou si pak celá ta dlouhá léta pamatovala jako obrovskou, a teď, když se do domku po víc než padesáti letech vrátila, ji překvapilo, jak je hala malá, že to vlastně není žádná hala, jen trochu větší předsíň, a dlouhá letní odpoledne na zahradě, když se jim narodila holčička a Vlasta ji houpala v kočárku a čekala, až se Franta vrátí domů.
Já jsem vlastně v životě pořád jenom čekala, zasmála se teď v duchu: napřed dlouhé hodiny na Frantu, až se vrátí domů z práce a z vinárny, a pak v padesátých letech zase na Frantu, dlouhých devět let čekala, až se vrátí z kriminálu. Franta se vrátil, Vlasta pak několik dalších let čekala, až se jim dá život do pořádku, až se Franta změní zase zpátky ze zdeptané trosky ve veselého člověka. Po Frantově smrti už neměla na co čekat, nevěřila, že se dožije svobody - ani neměla čas na ni čekat, musela se starat o Tomáše - , ale dožila se jí a hned po revoluci začala zase čekat, až jim soudy vrátí tenhle dům. Nejdřív sedm let, než jí soudy po všech obstrukcích a odvoláních konečně daly za pravdu, ale pak čekala ještě dalších neuvěřitelných sedm let na to, než se Zdena z domku vystěhuje. Zdena s vnučkou, k níž během těch sedmi let čekání přibyl ještě manžel a dvě děti, což byl právě kámen úrazu, bylo třeba jim sehnat byt v paneláku, dost velký na to, aby v něm mohlo bydlet pět lidí.
Otevřela branku, vyšla po pár schůdkách nahoru, odemkla - ale otočila klíčem jen jednou a dveře se otevřely.
„Tomáši!“ zavolala radostně a důvěřivě, když vešla do předsíně. Zdálo se jí, že od té doby, co se sem před třemi roky konečně nastěhovala, má pořád dobrou náladu. Dokonce se jí i zlepšila cukrovka a křečové žíly už ji taky tolik nebolely. Ani ji nenapadlo, že by dveře nemusel otevřít milovaný vnuk, ale nezvaný host, zloděj, přestože od sousedek v ulici slyšela každou chvíli, že někomu něco ukradli, buď z domu, nebo aspoň ze zahrádky. Vlasta se nebála: domek jí už komunisti jednou ukradli a taky to přežila, a nic cennějšího než domek stejně neměla. Nebála se zlodějů i proto, že po předchozích obyvatelích zbyly na oknech v přízemí husté mříže. Po Zdeně. Ta se asi musela bát, aby jí ukradený domek nevykradli, když ho zamřížovala jako v kriminále.
Vlasta chtěla mříže hned odstranit, ale Tomáš byl proti. Jak tě vůbec může něco takovýho napadnout? hádal se s ní, mříže jsou důležitý, měly by se dát ještě i nahoru. Vlastu to bolelo - jako by dával za pravdu Zdeně. Samozřejmě by se nemusela vnuka ptát, domek byl její, ale on tam s ní bydlel a Vlasta už nikoho jiného než Tomáše neměla a nechtěla se s ním hádat, takže nakonec mříže dole zůstaly a nahoře nepřibyly - většina věcí, které si vzal Tomáš na starost, zůstávala nezměněna.
Tomáš byl i proti tomu, aby se o domek soudila, a pak, když ho dostala, nechtěl, aby se do něj stěhovala. Nemá to cenu, přesvědčoval ji, to se musí celý opravit a dobře víš, že já na takový věci nejsem, radši ho prodáme a budeš mít do smrti vystaráno. Vlasta ale nechtěla mít do smrti vystaráno. V jejím případě do smrti mohlo znamenat taky jenom pár let, měsíců nebo týdnů.
Povzdechla si. Kdyby Tomáš nebyl jenom na dům - ale Vlastě se zdálo, že vnuk není skoro na nic, co vyžaduje sebemenší práci nebo úsilí.
„Tomáši!“ zavolala znovu, už si začínala dělat starosti, ale vtom se vnukova rozcuchaná hlava vynořila na schodišti.
„Měl jsem tady kousek práci, tak jsem si zašel na chvilku zdřímnout,“ blaženě se protáhl a zívl. „Nemáme něco k obědu?“
Babička potlačila podráždění. Celá zpocená vleče tašky s nákupem - už v květnu bylo tepleji než jiné roky v létě - a on si tady spí, ani ho nenapadne, aby zašel nakoupit sám nebo aby ji třeba dovezl na nákup autem, co si v garáži zaparkovala ta jeho panička.
„Máme,“ zajásala přesto, aspoň nebude jíst sama. „Objevila jsem v akci hotový chlazený jídla, představ si, tak jsem jich hned několik vzala, dneska si můžeme dát třeba... třeba halušky se zelím.“ Vyndávala věci z tašky a skládala je do lednice a do mrazáku, pak rychle prostřela, halušky se zatím ohřívaly v mikrovlnné troubě - tu zase vyhrála, protože odpověděla na telefonickou anketu o vaření. Vlastně ji tak úplně nevyhrála, ale mohla si ji výhodně koupit a ještě dostala slevu tisíc korun, Tomáš kvůli tomu dost křičel - jako by si svých peněz nemohla užít, jak chce!
„Přineseš ze sklepa pivo?“ poprosila vnuka, když si sedli k polévce - tu měla ještě odvčera, podle nápisu na sáčku s bohatou houbovou chutí. Ochotně vyskočil a přinesl dvě láhve piva - ale samotnýho by ho to nenapadlo, povzdechla si, všechno se mu musí říkat. Určitě ho ani nenapadlo, proč hlavně ho do sklepa poslala.
Vnukova netečnost ji trápila, ale teď už toho proti ní asi moc nezmůže. Rozmazlovala Tomáše od malička. Někdo ho přece musel litovat, když se mu rodiče zabili v autě!
„To bylo dobrý, viď?“ libovala si, když dojedli halušky, ale pak změnila téma. „Tomáši, musíme něco udělat s tím sklepem!“ řekla naléhavě. Věděla, že vnuk její naléhavost asi vnímá jako dotěrnost. Útočila na něj kvůli sklepu skoro každý den, ale teď byla připravená nevzdat se a neustoupit, i kdyby se kvůli tomu měli pohádat. Tomáš pomalu dojídal halušky.
„Musí se to tam vyklidit a vybílit,“ pokračovala Vlasta. Musela se s Tomášem domluvit na nějakém termínu, na kdy má objednat kontejner a na kdy malíře, klidně je zaplatí, nechtěla Tomáše nutit, že musí sklep ještě vybílit - ale musí ho uklidit. To jediné by Vlasta nezvládla. Bála se chodit po strmých schodech dolů. Pár schodů na první podlážku ještě zvládla, ale hlouběji už ne, bála se, že si zlomí nohu, a kdyby byla sama doma, nikoho se nedovolá.
Už se to skoro stalo. Vypravila se do sklepa hned, když se do domku znovu nastěhovala. Chtěla se podívat na svoje oblíbené místo, výklenek pod maličkým okénkem do zahrady. Chodila tam tajně kouřit, když kdysi čekávala na Frantu a přemýšlela, se kterou zrovna je - Franta se nevracel pozdě jenom z vináren. Čekání ve sklepě bylo jiné než čekání doma, do sklepa chodila jakoby něco dělat, přerovnat zavařené třešně, pověsit nebo sundat prádlo v sušárně, nikdy tam nemohla být dlouho, co kdyby se malá Květa vzbudila, ale zároveň byl sklep jediné místo, kde mohla bez ohledu na holčičku kouřit i plakat, nemusela se bát, že ji vzbudí. Když Frantu zavřeli, chodila do sklepa ne plakat, ale hlasitě výt, v těch prvních týdnech se bála, že Franta dostane provaz a ona už ho nikdy neuvidí, maximálně ve vězení poslední noc před popravou, vždycky se věšelo ráno. A taky si vyčítala hádku večer před zatčením, vyčítala si svoje výčitky: proč jdeš tak pozdě, se kterou jsi zase byl... Co udělala tak strašně zlého, každá manželka by takhle útočila, druhý den by se usmířili - jenže oni už druhý den neměli, museli čekat na usmíření devět let.
Když se dozvěděla, že se domek konfiskuje a ona s Květou se musí odstěhovat z Prahy, bylo jí možná nejvíc líto právě toho útočiště ve sklepě, kam z nepřátelského světa dopadalo jen trochu světla, nic zlého na ni nemohlo.
Vlasta měla sklep vždycky perfektně uklizený, ale když tam po více než padesáti letech poprvé vkročila, zhrozila se. Sklep byl od podlahy ke stropu zavalený starými krámy, poznala mezi nimi ještě svůj zahradní stolek a židle. Tou neproniknutelnou houští se nedostala dál než ke vchodu do někdejší sušárničky. Ta už dávno nebyla suchá, po podlaze se válely nahnilé a smradlavé brambory, bůhvíkolikátý rok tam už tlely, a Vlasta po jedné té mazlavé bramboře uklouzla a spadla.
Tak se jí přece podařilo zbavit se mě, bleskla Vlastě hlavou nesmyslná myšlenka, když padala - jako by Zdena nechala sklep neuklizený schválně, jako by nevěřila, že se z domku bude muset doopravdy vystěhovat. To byl ale nesmysl. Domek už byl přece definitivně Vlastin a nikdo jí ho nemohl vzít, ani kdyby tam ve sklepě umřela.
Naštěstí se jí nic nestalo. Vstala, nic ji nebolelo, normálně došla nahoru, dokonce si hned vlezla do vany, aby se vykoupala a zbavila smradu shnilých brambor. Od té doby už ale ve sklepě nebyla.
„A to tak strašně spěchá?“ zeptal se neochotně Tomáš, když konečně dojedl. „Potřebuješ ten sklep k něčemu?“
To je přece úplně naopak, pomyslela si Vlasta, ona by měla zuby nehty každou věc ve sklepě bránit, aby se nevyhazovala, že ještě může k něčemu posloužit, a její třicetiletý vnuk by jí měl oponovat, že z prostorného sklepa si přece neudělají skladiště starých krámů, že sklep se musí přinejmenším vyklidit, když už ne přebudovat třeba na dílnu - no jo, k čemu by Tomášovi byla dílna. Radši nad tím nepřemýšlet - a teď navíc nebyl na přemýšlení čas.
„Byla tady,“ řekla proto Vlasta místo dalších výčitek.
„Kdo?“ zeptal se Tomáš. Naléhavost v babiččině hlase ho přiměla zvednout k ní hlavu.
„Zdena.“
„Jaká Zdena? Ta bába od soudu?“
„Bába od soudu...“ Vlasta se v duchu podivila tomu neurčitému označení. Bába od soudu by se dalo za těch čtrnáct let říct mnoha lidem - první a třetí soudkyni, Zdenině advokátce, dokonce i Vlastině advokátce, která jí dům nakonec vyhrála.
Tomáš všechny ty báby od soudu ani neznal. Když o restituci požádali, chodil ještě do školy. Přesto věděl, kdo je Zdena Vránová.
Když se Vlasta několik týdnů po Frantově zatčení dozvěděla, že se musí vystěhovat z Prahy, protože do jejího domku se nastěhuje jeden pracovník ministerstva vnitra, vyděsilo ji to, ale nijak zvlášť nepřekvapilo. Samozřejmě to byla strašná nespravedlnost, polovina domku byla přece její a dokonce na ni byla i napsaná.
„Soudruh prokurátor vám bude ovšem řádně platit nájem,“ řekla jí úřednice na národním výboru, když tam Vlasta přišla s naivní představou, že je to jen opominutí, až se vysvětlí, že polovina domku patří jí, národní výbor se jí omluví a ona bude moct v domku zůstat.
„Soudruh prokurátor váš dům potřebuje, protože má rodinu, dvě děti, vyřeší se tím jeho složitá bytová situace,“ vysvětlovala tehdy úřednice, jako by to bylo naprosto logické: Vlasta má jenom jedno dítě a manžela ve vězení, proto domek nepotřebuje, stačí jí jedna místnost na venkově - a ještě ať je ráda, že ji vystěhovali na Vysočinu, do vesnice kousek od Brodu, že se vrátila do rodného kraje. Ze začátku taky docela ráda byla, až později si všimla, že někteří lidé na ni koukají se škodolibostí, jako by byla její hanba, že v Praze neobstála a vrátila se domů sama s malým dítětem.
Soudruh prokurátor měl manželku, dvě děti a odpovědnou práci, proto potřeboval domek v Praze.
„Manželka soudruha prokurátora by se do domku ráda přišla podívat ještě před nastěhováním, to jistě nebude problém,“ pokračovala úřednice.
Tehdy se Vlasta vzepřela. „Já jsem pracující, nebývám přes den doma,“ bránila se, ale pak se lekla, přece na sebe nebude zbytečně upozorňovat, že je učitelka, nenechá se zbytečně a předčasně vyhodit ze školy, třeba se podaří vystěhování z Prahy nějak zvrátit.
„Manželka soudruha prokurátora přijde samozřejmě někdy večer,“ odsekla jí úřednice. Neřekla, že manželka soudruha prokurátora je taky pracující, protože určitě nebyla. Vlasta už žádnou výmluvu neměla, měla muže ve vězení a malé dítě, po večerech musela být doma, kam by chodila.
Manželka soudruha prokurátora se na domek přišla podívat hned druhý den - a Vlastu zdrtilo, že ta paní soudruhová prokurátorová je Zdena, jedna z jejích dvou nejlepších kamarádek, i když od té nepovedené návštěvy, kdy se Zdena s Andulou poprvé po Vlastině svatbě přijely podívat na jejího manžela a dům, už Vlasta Zdenu neviděla. Andula tehdy přivedla toho svého cizince, jediná Zdena tam byla sama, navíc. Možná právě proto se před Frantou tolik nakrucovala a natřásala - a on na ní mohl oči nechat, to bylo nejhorší. Přece se tím nebudu trápit ještě teď, po víc než šedesáti letech, probrala se Vlasta ze vzpomínek.
„Byla tady Zdena,“ zopakovala Vlasta, Tomáš ji přece musí znát, „a prosila mě, jestli by mohla do sklepa, že si tam zapomněla krabici s nějakými papíry.“
„No a co,“ vyskočil Tomáš. Má snad vyklízet sklep kvůli ženský, která jeho babičce zničila život? Historky o zlé Zdeně poslouchal od malička, zrovna tak jako o hodné Andulce, která se brzo po válce odstěhovala s mužem do Šanghaje a pak do Finska a o níž pak babička už nikdy nic neslyšela, znal to skoro nazpaměť, jako pohádku. „Cos jí na to řekla? Doufám, žes ji poslala do... do háje,“ řekl a pak už dodal mírnějším hlasem: „Snad měla dost času, aby si odsud vzala, co potřebuje. Copak jsi už zapomněla, jak jsi ve sklepě uklouzla po jejích nahnilých bramborách?“
Přesně to Zdeně řekla: že snad měla na vyklizení sklepa dost času. Nebylo jí Zdeny líto, nevšímala si, jak se Zdena demonstrativně belhá o dvou francouzských holích a krk jí svírá tuhý límec ze sádry, nezeptala se soucitně, co se jí stalo, ani jízlivě, proč ji vnučka soudruha prokurátora nepřivezla autem - nebo ji odkopli do domova důchodců, když už neměla domek, v němž by s ní mohli bydlet?
„Takhle bys do sklepa ani nedošla,“ řekla Zdeně a nechala ji stát před brankou, nepozvala ji dál, ani na zahrádku.
Vlasta si tehdy před víc než padesáti lety myslela, že se Zdena v poslední chvíli vzpamatuje, zastydí, odmítne se nastěhovat do domu patřícího její nejlepší kamarádce, i když už jsou teď obě vdané, jedna za nepřítele lidu a druhá za jeho ochránce. Několik dní po Zdenině návštěvě čekala, že z národního výboru přijde nový přípis: „...soudruh prokurátor vyřešil svou bytovou situaci jinak, rozhodnutí o vašem vystěhování se ruší...“ nebo něco takového. Zdena ji přece nemůže takhle zradit, věřila Vlasta a čekala na dopis nebo aspoň na Zdeninu další návštěvu, kdy si padnou kolem krku, Zdena se jí bude donekonečna omlouvat za manžela, že mu nemůže to stěhování rozmluvit, a Vlasta ji bude stejně donekonečna ujišťovat, že to chápe, bude se objímat aspoň se Zdenou, když už jinak nemá s kým, a bude odmítat obálku s penězi, kterou jí Zdena bude tajně podstrkovat, ať má na venkově aspoň něco do začátku.
Nepřišel ani dopis, ani Zdena. Od soudruha prokurátora pak chodil řádně nájem, každý měsíc dvacet pět korun československých, a od Zdeny obálky s dopisy, že by bylo potřeba opravit tu střechu, tu omítku nebo plot - platí přece řádně nájem a majitelka by to měla zajistit.
Obálky chodily pořád, ale od šedesátých let se obsah dopisů změnil, Zdena paní spolumajitelku a teď už i jejího manžela občas žádala a občas prosila, ať jim domek prodají za odhadní cenu.
„To snad nemyslíš vážně, abych kvůli ní vyklízel sklep?“ zopakoval Tomáš.
„Kvůli ní ne. Nemysli si, že mi jí je líto, nejsem na to její divadýlko zvědavá,“ přesvědčovala ho Vlasta, ale přitom přemýšlela, jak by se ke Zdeně zachovala, kdyby ji Zdena opravdu přišla poprosit o odpuštění. „Vykliď ten sklep kvůli mně, samotnou mě zajímá, po čem tady asi přišla slídit.“
„No tak jo, můžu začít třeba hned dneska,“ přikývl najednou Tomáš, jako by ho babička konečně přesvědčila, že sklep možná skrývá nějaké tajemství.
„Ty už nejdeš do práce?“ zeptala se. Už chtěla začít vysvětlovat, že sklep zase až tolik nespěchá. Měla hrůzu z toho, aby Tomáše nevyhodili z práce, i když on ji přesvědčoval, že se není čeho bát, okamžitě by našel spoustu lepších míst.
„Jdu do práce,“ uklidnil ji Tomáš. „S tím sklepem bych začal možná večer... nebo o víkendu. To by možná šlo, o víkendu bych nic mít neměl.“
„Tak děkuju, Tomáši,“ řekla nahlas, ale v duchu si povzdechla, že se úklidu sklepa snad nedočká, vždyť je teprve pondělí, do víkendu je daleko, za těch pět dnů Tomáš stihne úklid sklepa ještě mnohokrát odložit. Kdyby šel do práce aspoň s radostí, kdyby ho práce bavila a byl v ní od rána do večera, dokázala by mu odpustit, že jí s domkem v ničem nepomůže! Vlasta se od svého vnuka ani nedozvěděla, co vlastně dělá. S počítačema, odbýval ji, opravuju sítě, ale když se o těch neviditelných sítích chtěla dozvědět něco víc, jenom vždycky mávl rukou, že to není zajímavý.
„Kdy si odveze ta paní auto z garáže?“ zeptala se ještě, když už Tomáš byl ve dveřích. Nechtěla se zeptat tak útočně, jak její otázka vyzněla. Už dlouho si chtěla s vnukem vážně promluvit. Trápilo ji, že není ženatý. Dřív se radovala, když pronesl nějaké ženské jméno. Pak pochopila, že těch ženských jmen je v jeho životě víc, a doufala, že se už brzo pro jednu z těch přítelkyní a kamarádek, jak jim říkal, rozhodne, začne s ní žít (domek by se dal klidně rozšířit) a bude s ní mít děti. Pak pochopila, že je to jinak: Tomáš neměl víc přítelkyň proto, že si mezi nimi nemohl vybrat tu pravou a jedinou, ale prostě tak. Babičce Vlastě z toho bylo divně a smutno - ale tahle paní, co si k nim dala do garáže auto, to už bylo prostě moc. Nejméně o patnáct let starší než Tomáš a z očí jí koukalo něco... ne snad přímo zlo, ale nějaký divný neklid. Možná jí v očích četla strach ze samoty, děs z toho, že žije jenom sama pro sebe a že se to už nezmění. Vlasta ty pocity znala, taky je prožívala, když plynuly roky, komunisti pořád nešli od válu a Franta se pořád nevracel z kriminálu - ale ona nehledala řešení v cizích garážích.
„Babi,“ vrátil se Tomáš do pokoje a chlácholivě ji pohladil po vlasech, „bude tady mít auto do října. Zaplatila za to přece nájem. Aspoň nám garáž k něčemu bude.“
Garáž, zabírající skoro třetinu zahrady a přitom tak úzkou, že se do ní s větším autem skoro nedalo zajet, postavil manžel Zdeniny vnučky těsně předtím, než Nejvyšší soud rozhodl, že musí domek Vlastě vrátit. Jestli se chtěl pomstít, tak se mu to podařilo. Vlasta si od něj musela tu nevyžádanou garáž koupit za odhadní cenu.
Garáž se měla už dávno zbourat a postavit znovu, měla Vlasta na jazyku, ale pak Tomáše jenom pohladila po rameni. Vlastně může být ráda, že tady s ní bydlí a že ona tak může žít s někým a pro někoho, a ne jenom sama pro sebe.

Č jako Čína, P jako Peking

„Budeme vaši maminku operovat. Je to její jediná šance a prognózu má dobrou,“ uvítal Jasmine lékař, když se odpoledne vrátila do nemocnice. „Čím dřív operace proběhne, tím větší jsou šance na uzdravení. Ale...“ Lékař se zatvářil rozpačitě.
„Jsou nějaké komplikace?“ zeptala se Jasmine důvěřivě.
„To ne,“ zaváhal lékař, „ale... nemůžeme operovat dřív, než dostaneme zaplaceno. Aspoň zálohu.“
„Samozřejmě,“ přikývla Jasmine a bylo jí trapně, ale přitom nevěděla, co teď. Přece nezačne tomu cizímu doktorovi z nemocnice pro papaláše vykládat, že má peněz hodně, akorát neví, kde je vkladní knížka a jaké je k ní heslo, to jí manžel zapomněl říct, než odjel, ale až se vrátí, všechno zaplatí. „Nemohl byste počkat do...“ zaváhala, jestli si může troufnout říct do pondělí, protože kouzelník se měl z Hongkongu vrátit v neděli večer, tím by se všechny její problémy rázem vyřešily, „... do pondělí?“ pípla nesměle.
„Do pondělí bohužel ne, nejpozději do pátku, ale déle už operaci opravdu odkládat nemůžeme,“ zavrtěl lékař omluvně hlavou. „Operace bude poměrně složitá,“ začal pak vysvětlovat, „jak říkám, prognóza je dobrá, vaše maminka má velkou šanci se uzdravit a ještě hodně let žít, ale musíme nasadit zahraniční léky a...“
„Kolik?“ Jasmine konečně pochopila a neurvale ho přerušila. „Kolik vám musím v pátek donést?“ zeptala se a bylo jí jedno, že se ptá, jako by opravdu byla zaostalá venkovanka někde na trhu.
Lékař pak vyslovil sumu, jakou by si skutečná venkovanka nedokázala nikdy ani představit. Jasmine nebyla skutečná venkovanka, tušila, že tolik peněz by na knížce mohli mít. Byly to sice všechny jejich úspory, ale kouzelník přece řekl, ať vybere, takže s tím by žádný problém být neměl. Problém byl, že vkladní knížku musí nejdřív najít.
„My jsme kvalitní nemocnice. Máme výsledky, sledujeme současné trendy, ale jsme také dražší než jinde, než na venkově, kde se léčí tradičně,“ vysvětloval lékař chlácholivě, zřejmě viděl, jak ta vysoká suma Jasmine ohromila - ale pak se zarazil, jako by si uvědomil, že přece jde o pacientku právě z venkova, která se sem dostala protekcí. Nemohl tušit, že Jasminina maminka se do levné a tradiční nemocnice bála jít, bála se, aby ji neoperoval někdo z těch, které kdysi udávala, proto se octla v prestižní pekingské nemocnici. Jak by to mohl tušit, když to nevěděla ani Jasmine.
„Pro naše klienty ovšem platba obvykle není problém,“ řekl pak už netrpělivě a vstal - tolik času nevěnuje ani prominentním pacientům.
„Do pátku peníze přinesu,“ řekla Jasmine. Rychle se rozloučila a odešla. Teprve na ulici si vzpomněla, že se nezastavila za maminkou, jak jí ráno slíbila, ale už se nechtěla vracet. Maminka se teď rovnala sto tisíc jüanů. Teď přestala být člověkem, ženou, jíž kdysi rostla v břichu Jasmine a teď nádor. Sto tisíc jüanů, a Jasmine je musí sehnat do pátku!
Vrátila se z nemocnice a převrátila celý byt vzhůru nohama, ale vkladní knížku nikde nenašla. Zato našla spoustu jiných věcí, které nehledala. Oblečení, které už dávno nevzala na sebe, nádobí, v němž už vařila jenom málokdy, šátky, barevné panáčky a všemožné další suvenýry z dob, kdy se ještě organizovala vystoupení pro závodní kolektivy, které ale nepoužívali nikdy, jen je odkládali do skříní, co kdyby se někdy někomu hodily. Snesla všechny ty krámy na hromadu v předsíni, protože neměla pytel, aby je tam rovnou nacpala a vynesla před dům. Stejně bych to všechno musela vyházet, až se budeme stěhovat, říkala si a měla dobrý pocit, že dělá něco pro svou budoucnost, že budoucnost bude. Pak ale hromadu z předsíně zase odnesla - ty věci by se přece mohly hodit sestrám na venkově. Všude se nežije tak dobře jako v Pekingu. To věděli v Číně všichni, ale Jasmine u sester a u maminky nebyla už tak dávno, že si život na venkově ani neuměla představit - mají se tam lidi skoro tak dobře jako v Pekingu, dostane se tam aspoň polovina nebo čtvrtina věcí, co tady, nebo tam pořád nemají skoro nic?
V kuchyni taky objevila klíč od kouzelníkovy přísně střežené skříně. Zajásala. Tam určitě najde vkladní knížku. Bude schovaná v kouzelníkově pečlivě spravovaném a udržovaném archivu plakátů, fotografií a výstřižků z novin nebo mezi starými rekvizitami a převleky, do nichž se sice už ani ona, ani kouzelník nevešli, ale které by se přesto snad mohly ještě někdy hodit. Radši ani nemyslela na to, že mladá a krásná Daj-lin by se do nich vešla.
Marně prohrabala celou skříň. Vkladní knížka nikde. Zato našla něco jiného. V krabici se mezi plakáty a programy z turné po jihovýchodních provinciích jakoby nic krčilo několik obálek nadepsaných dívčími jmény. Vlastně ne několik - právě že jich bylo skoro třicet a v každé z těch obálek byly spodní kalhotky. Jasmine takové nikdy nenosila - když byla mladá a ještě by se do nich vešla, byly takové kalhotky zakázané a nikde v Číně se nesehnaly. Černé, červené a zlaté krajky, nebo spíš kraječky, spojené úzkými proužky. Některé kalhotky v klíně dokonce místo uzoučkého proužku měly jen šněrování - aby se ani nemusely sundávat, aby stačilo je jen rozvázat. Aby je kouzelník mohl někde v koutě za jevištěm rychle rozvázat?
Jasmine zoufale stála před otevřenou skříní. Vytáhla mobil. Jestli se kouzelníka dovolá a on jí řekne, kde je vkladní knížka, třeba na ty kalhotky zapomene, nebude pátrat, proč je má kouzelník ve skříni. Proč asi! Jako by na tom bylo něco k pátrání. Jasmine si znovu přečetla dívčí jména na obálkách a uvědomila si, že jich většinu zná. Vybavovala si jejich tváře z čajovny - a nejenom tváře. Vybavovala si také, že všechny ty dívky by se do miniaturních kalhotek vešly, protože všechny byly mladé, krásné a štíhlé. Kdyby se některá z těch dívek ztratila ze světa za podezřelých okolností, Jasmine by to nejspíš věděla. To se ale nestalo, většina z nich v čajovně pořád pracovala jako servírky, hostesky, kuchařky, artistky, takže by se jí asi mohlo ulevit, že kouzelník není vrah a neukrývá si ve skříni památky na své oběti. Na žádné obálce nebylo napsáno Daj-lin - ta možná přibude až po návratu z Hongkongu. Kdyby teď kouzelník zvedl telefon, Jasmine by se přestala trápit nad zjevnou pravdou, že ty nádherně hříšné krajkové kalhotky jsou trofeje a že vlastně může být ráda, že si je kouzelník nerozvěsil po bytě, tak jako si králové v Evropě věšeli po hradech parohy ulovených jelenů - viděla to nedávno v televizi. Ale telefon v Hongkongu jen vyzváněl a vyzváněl.
Jasmine se donutila uklidnit a znovu skříň prohledat. Co kdyby vkladní knížka uvízla někde za policí? Neuvízla, ale Jasmine ve skříni nakonec přece jen našla něco užitečného. Dekret na byt!
Dekret na byt se prodává za tři sta tisíc jüanů! Jejich byt bude stát už jen pár měsíců, ale až ho zbourají, dostanou nový! K tomu, aby člověk dostal nový byt, musí mít nejenom dekret, ale i trvalé bydliště v Pekingu - ale i tak by za dekret mohla něco dostat! Sto tisíc jüanů? Prodat byt by byla mnohem lepší pomsta kouzelníkovi než cokoliv jiného, třeba než všechny ty barevné krajkové kalhotky roztrhat a spálit. Pomsta nejenom za kalhotky, ale hlavně za to, že ji po všech těch letech opustí.
Kromě toho prodat byt je jediná možnost. A pokud se kouzelník z Hongkongu opravdu nevrátí, tak to ani nezjistí, nedozví se, že se mu Jasmine chtěla pomstít. Popadla dekret, znovu vyrazila ven a dojela metrem přes celý Peking až k nemocnici. Věděla totiž, za kolik se byty prodávají, ale nevěděla kde a jak. Proto zvolila nejjednodušší možnost - nabídne dekret přímo lékaři v nemocnici místo hotových peněz, a všechno se vyřeší raz dva, maminku budou moct operovat třeba hned zítra.
„Kam jdete?“ zastoupil jí u brány do nemocnice cestu mladý muž v uniformě.
„Já... za maminkou,“ překvapeně odpověděla. Voják ji úplně vyvedl z míry. Lidi přece pořád proudili sem a tam a Jasmine úplně zapomněla, že i tuhle bránu někdo střeží.
„Už jste tady dnes byla dvakrát,“ pokračoval přísně mladík, který by mohl být její syn.
„Chtěla jsem ještě navštívit maminku,“ řekla Jasmine, ale najednou ji sevřela hrůza. Už bez dalších řečí se otočila a odcházela, rychle, co nejrychleji, ale zase ne tak rychle, aby to bylo vojákovi nápadné. Honem, ať už zmizí za rohem, ať už na ni není od brány vidět!
Co to málem provedla! Voják u brány věděl, kolikrát dnes byla v nemocnici - a není divu! V nemocnici pro stranické kádry chtěla kšeftovat s dekretem na byt! Kdyby lékaři ten dekret opravdu nabídla, nejspíš by ji zatkli, byt by jí zabavili a maminku by z nemocnice okamžitě vyhodili.
Došla za roh a pořád se nic nestalo, nikdo ji nezastavil a nevyzval, ať odevzdá dekret a následuje ho. Vydechla úlevou - všechny ty hrůzy se sice stát mohly, ale nestaly.
Úleva ale trvala jen okamžik. Ještě na ni neměla nárok. Do pátku musí sehnat mamince peníze na operaci, nebo ji nechat umřít. Takhle by to samozřejmě neřekla. Prostě by lékaři v pátek oznámila, že se jí tolik peněz sehnat nepodařilo a že musí odvézt maminku domů. Být chudá, neúspěšná, stará a ošklivá zatím pořád ještě není zločin. Nechat maminku umřít taky ne. Jasmine se zachvěla hrůzou a lítostí, že na takové věci vůbec myslí, že na ně musí myslet. Že se kolem ní nesemkli příbuzní, veliká rodina, aby vymysleli, jak mamince pomoct, protože je přece jedna z nich. Kouzelník byl v Hongkongu, dcera v Šanghaji chystala svatbu, ale Jasmine s ní nemluvila už několik týdnů. Kouzelníkův syn... kouzelníkův syn jí sotva pomůže - proč by to dělal, když jí nepomůže kouzelník.
Byla si čím dál jistější, že jí kouzelník schválně neřekl, kde je vkladní knížka. Naoko jí pomohl, souhlasil, ať vybere, kolik bude potřeba, a ještě se tvářil, že se ho na takovou samozřejmou věc přece nemusí ptát - ale souhlasil jen proto, že dobře věděl, že Jasmine vkladní knížku nikdy nenajde, a tudíž nic nevybere, nebude mít odkud.
Neměla ale čas přemýšlet nad kouzelníkem a jeho pohnutkami, nad tím, že ho přece muselo napadnout, že prohledá i jeho zakázanou skříň a najde v ní ty hříšné kalhotky...
Věděla, že nesmí nechat maminku umřít, i když to není zločin, a že proto musí prodat byt.
V čajovně pořád někdo sháněl byt, ale do čajovny jít nechtěla.
Blížila se večerní špička. Za chvíle se ulice i metro zaplní lidmi, kteří se budou vracet z práce domů. Jasmine tou dobou obvykle chodila do práce, ale ani teď nemohla jít domů, ztratila by další den. Přešla několik křižovatek, až došla k neznámé stanici metra. Tudy určitě nepřijela. Teprve dole na nástupišti si uvědomila, že tudy asi jela už včera. Vezla tudy maminku ze severního nádraží. Skoro se rozesmála úlevou. Ne, nepřišla zrovna k téhle stanici náhodou.
Nádraží, to je ono místo, kde snadno prodá dekret na byt, stačí si představit ten obrovský dav lidí v černém, kteří přesně na to čekají, až někde seženou střechu nad hlavou. Pohodlně se opřela - večerní špička ještě nezačala a Jasmine si dokonce sedla. Teď může několik stanic sbírat síly. Zatím neudělala nic jiného, než že se rozjela metrem na nádraží, ale přesto se jí téměř točila hlava opojným pocitem, jak snadno se všechno vyřešilo. Na realitu úplně zapomněla: nestačí dekret jenom předat z ruky do ruky, hlavně se musí zaregistrovat na městské bytové správě, jako že byt přenechává příbuznému. Taky úplně zapomněla na sebe - kam by šla, kdyby byt opravdu prodala? Kouzelník je v Hongkongu, maminka v nemocnici, ale co ona? To všechno teď ztratilo význam.
Jasmine připomínala postavu z filmu, který by jistě posbíral ceny na alternativních evropských festivalech, protože by ukázal odvrácenou tvář čínského hospodářského zázraku. Kdyby Jasmine takové filmy znala, určitě by se cítila jako hrdinka, která musí prodat střechu nad hlavou, aby mohla mamince zaplatit operaci. Kdyby byla hrdinka mladá a krásná (a chudá, neměla by ani byt), mohla by prodávat svoje tělo a film by získal ještě víc cen.
Před nádražím se ze snu probrala. Obrovská plocha byla zaplněná temným davem, plná lidí, hlavně mužů v černých halenách a s velikými ranci. Stejně jako včera, když sem ráno přišla pro maminku a musela se tím černým davem prodrat až k pokladnám, koupit si vstupenku na nástupiště a pak se už menšími davy v čekárnách na jednotlivé vlaky probojovat až na nástupiště, přímo k maminčinu vagonu. Včera ráno se do davu odvážně vnořila, protože jí nic jiného nezbývalo - ale včera taky s davem nehodlala navazovat žádné kontakty. Byla dáma z jiného světa, žena člena strany s trvalým bydlištěm v Pekingu, a od černých lidí nechtěla nic jiného, než aby jí uvolnili cestu.
Dnes si nezačala razit cestu davem, jako by se bála, aby ti temní lidé nepoznali, že je vlastně jedna z nich, venkovanka, která se do hlavního města dostala jen díky kouzelníkově libovůli. Vrátila se zpátky k metru. Tady bylo lidí méně a nevypadali tak temně, cize a venkovsky jako ti před nádražím. Neseděli na rancích, ale čekali ve frontách na autobusy. To se ty obrovské davy valí do Pekingu pořád, ve dne v noci? Tady přece musí být snadné prodat dekret na byt, pomyslela si, ale pořád nevěděla, jak začít.
Došla do menší uličky za nádražím, kde prodejci jídla právě začali otvírat své pojízdné stánky. Ti lepší kolem nich rozestavovali stolky a židle z bílé umělé hmoty. Blížila se doba večeří, a ještě než prodavači stihli připravit misky, už se před každým stánkem utvořila dlouhá fronta. Jasmine se postavila ke stánku s nudlovou polévkou. Vybrala si dobře - zatímco u všech ostatních stánků se už první čekající pustili do jídla, u toho jejich se pořád nic nedělo. Prodavačka, usměvavá tlustá žena s červenými tvářemi, jistě ošlehanými větrem z nějakých ohromných stepí, napřed dlouze zatápěla pod dvěma velikými hrnci, pak, když už polévka začala vřít, dlouho štrachala ve vozíku, než vytáhla pytel nudlí. Teprve pak vyndala misky, ale tak špinavé, že Jasmine skoro přešel hlad.
Bylo něco po šesté. V tuhle dobu obvykle přicházeli s kouzelníkem do čajovny. Kuchaři už měli přichystaná večerní jídla, a když měl někdo z účinkujících hlad, prostřeli mu ve vyhlídkovém salonku nahoře a přinesli čaj a zákusky. Po představení už do salonku nesměli, to už tam večeřely delegace.
„Jednou,“ přikývla Jasmine, když na ni přišla řada, a s miskou kouřící polévky se vmáčkla na dlouhou dřevěnou lavici mezi starého zametače v haleně, jaká se nosila za předsedy Maa, a muže a ženu ve venkovském oblečení. Proti nim seděli tři muži v černém. Tváře měli stejně červené jako prodavačka, možná ošlehané větrem ze stejných stepí.
„Jste z Pekingu?“ zahájila Jasmine akci. Zametač se odtáhl, ostatní lidé u stolu zvedli hlavy a udiveně na Jasmine pohlédli. Co je to za nesmyslnou otázku? Jedli by snad tady, kdyby měli v Pekingu povolení k trvalému pobytu? A proč tady jí tahle žena, která sem očividně nepatří?
„Ptám se proto, jestli náhodou nepotřebujete byt.“ Jasmine sice srdnatě pokračovala, ale bylo jí čím dál jasnější, že nezvolila správnou cestu. Tady byt neprodá. Musí vymyslet něco jiného, má na to ještě dva dny. Rozumějí jí ti vesničani vůbec? Rychle dojídala, chtěla se zvednout a odejít domů - dokud ještě nějaký domov mám, pomyslela si ve stmívajícím se večeru teskně - když vtom před ni prostřední ze tří mužů v černém postavil kelímek s čajem. Napila se, snažila se nedat najevo, jak se štítí, protože kelímek byl ještě o hodně špinavější než miska.
„Chtěl bych ten byt vidět,“ zahuhlal muž tiše, přestože už seděli u stolu sami, jen zametač ještě s netečným výrazem v obličeji dojídal polévku. Právě kvůli němu se Jasmine polekala a rychle vstala, jako by si až teď uvědomila, co každý věděl: že zametači nejenom všechno vidí a všechno slyší, ale taky všechno hlásí, kam je potřeba. Vyzývavě vstala - třeba ji zametač bude považovat za starou a ošklivou prostitutku (jiná by do těchhle končin ani nezabloudila) a nepůjde ji hned udat kvůli šmelení s bytem.
Muž v černém také vstal a mlčky šel za Jasmine směrem k nádraží a ke stanici metra.
„Chtěl bych ten byt vidět,“ zopakoval muž tiše, když už se zametači ztratili z očí a rozplynuli se v davu. Řekl to tak tiše, že musel přistoupit až těsně k Jasmine, aby ho slyšela - a pak ji objal kolem ramen a pohladil ji po paži, ne zlehka, aby ji ochránil před davem, ale dychtivě a naléhavě. Překvapilo ji to. Třeba je to tady kolem severního nádraží nějaké tajné heslo. Prodávat byt znamená prodávat sebe? Jasmine se už mnoho let považovala za starou a ošklivou, odepsanou ženu - kouzelník se k ní ostatně tak choval, a proto ji překvapilo, že ji ten cizí muž objímá.
Jasmine ale byla stará a ošklivá jen ve srovnání s Daj-lin a s nositelkami krajkových kalhotek v zakázané skříni. Bez toho srovnání, sama o sobě, byla docela pohledná a přitažlivá žena. Baculatá pekingská panička, na níž je vidět, že se má dobře a že by mužům mohlo být dobře s ní.
„Můžu ten byt vidět?“ zopakoval muž potřetí a přistoupil k Jasmine ještě o kousek blíž. Teď už se k ní skoro tiskl. To se možná dělá v té jejich stepi, ale na ulici plné lidí je takové chování úplně nevhodné!
„Jak se jmenujete?“ zeptala se Jasmine, aby se vymanila z rozpaků a připomněla muži i sobě, že přece vedou obchodní jednání.
„Čang,“ představil se muž tím nejběžnějším jménem, které - pokud se tak opravdu jmenoval - s ním sdílely stovky milionů dalších čínských mužů, „a vy?“
„Daj-lin,“ představila se Jasmine tak, jak by se možná chtěla jmenovat, jako mladá a krásná asistentka, která je právě teď s kouzelníkem v Hongkongu.
„Půjdeme?“ zeptal se netrpělivě.
„Musíme jet metrem,“ řekla Jasmine.
„Metrem?“ zopakoval muž udiveně, jako by nestáli zrovna před stanicí. Zaváhala, jestli jí muž rozumí, jestli opravdu mluví mandarínskou čínštinou, jestli to všechno není jenom nějaký blud.
„Já nemám lístek,“ zamumlal pak muž s pohledem rozpačitě upřeným k zemi.
„Já taky ne, koupíme si ho,“ řekla mu Jasmine shovívavě a jako pravá pekingská panička koupila u pokladny dva lístky. Muž se neměl k tomu, aby jí za lístek zaplatil.
Znejistěla - za co si chce koupit dvoupokojový byt v centru Pekingu, když nemá ani na metro? Neměli by napřed jít někam do čajovny a tam si promluvit o ceně, splátkách, termínech a o všem, co k prodeji patří? Neměla ale sílu to Čangovi navrhnout, zrušit tuhle akci, při níž si mohla aspoň namlouvat, že nějak postupuje kupředu, podniká něco pro zdar maminčiny operace.
V metru nemluvili. Jasmine nechtěla mluvit o prodeji bytu (udávají nejenom zametači) a netroufla si klást muži otázky: odkud je, jak je možné, že mluví mandarínsky, co dělal doma a čím se živí tady. Pravá pekingská panička by se venkovského dělníka na to všechno bez okolků vyptala, ale Jasmine byla jenom falešná pekingská panička, bála se, že by ji muž odbyl a vysmál by se jí: co je jí do toho, přece od ní chce jenom koupit byt. Stáli v nacpaném voze těsně vedle sebe a Čang ji pořád objímal kolem ramen - ani takové objetí se v metru příliš nehodilo, ale kvůli tomu se teď už neudává.
„Nemáte hlad?“ zeptal se Čang, když vystoupili z metra.
Jasmine zavrtěla hlavou, snědla přece misku nudlové polévky. Pak ale zaváhala - třeba jí Čang navrhuje, že by měli napřed všechno probrat v jídelně. Byla už ale unavená a nechtělo se jí někde vysedávat, a i když si to jen nerada přiznávala, nechtěla jít do restaurace s Čangem, nechtěla, aby ji někdo viděl a pomyslel si, že sotva muž vytáhl paty, už sedí s cizím chlapem v hospodě, ale s jakým chlapem - nesehnala nikoho lepšího než venkovského dělníka, fuj!
„Uvařím čaj v bytě,“ řekla proto a zároveň tím naznačila, že neprodává jen tak ledajaký byt, ale prostorný, kde si mohou v klidu uvařit a vypít čaj a přitom všechno dojednat.
„Tak jsme tady,“ odemkla a rozsvítila, ale Čang hned zase zhasl, přitáhl Jasmine k sobě a začal ji dychtivě líbat po celém obličeji. Jako by mě olizoval pes, pomyslela by si pravá pekingská panička, dala by venkovskému dělníkovi facku a rázně by ho z bytu vypoklonkovala - pokud by rovnou nezavolala policii, ale Jasmine nic z toho neudělala. Pocítila obrovskou radost a taky nepochopitelnou úlevu. Tiskla se k Čangovi stejně dychtivě a naléhavě jako on k ní a konečky prstů ho něžně hladila po tvářích. Když jí začal rozepínat knoflíček na halence, už nepřemýšlela a zavedla ho do ložnice. Zavedla ho do ložnice, kde noc co noc spala vedle kouzelníka, ale nebylo to v rámci prohlídky bytu určeného k prodeji. Ani ji nenapadlo, že Čang zrovna nevoní a že ho měla napřed odvést do koupelny, nepocítila výčitku, že dělá něco zakázaného, ani triumf, že se mstí kouzelníkovi dřív, než by ji vůbec mohlo napadnout.
Čang svlékl napřed ji a pak sám sebe a ona ho napůl pozvala a napůl stáhla do postele. Poprvé po mnoha letech se milovala s jiným mužem než s kouzelníkem. Ani s kouzelníkem se ovšem několik posledních let skoro nemilovala, jen málokdy po ní vztáhl ruku ze své poloviny postele na její. Jasmine si představovala, že cítí rozkoš, ale víc než rozkoš cítila radost, že není sama, zoufale sama v tomhle bytě, tak jako byla po kouzelníkově odjezdu do Hongkongu, radost, že není sama na světě.
Cítila Čanga uvnitř v sobě, cítila, když do ní vystříkl, a skoro s rozkoší cítila, jak z ní jeho sperma vytéká a ulpívá na nohou, bylo to naplnění a nemyslela v tu chvíli na to, že ulpívá taky na prostěradle, ani na to, co všechno jí ještě Čang tou čpící vodou života mohl předat. Čang se k ní spokojeně a důvěřivě přivinul, vděčně jí přejel rukou po vlasech - a usnul.
Je nebezpečné zůstat v bytě s cizím mužem, s venkovským dělníkem, kterého vůbec nezná a o němž vůbec nic neví, to by se taky nemusela ráno probudit, běželo Jasmine ještě chvíli hlavou, ale jen tak letmo, jako by vzpomínala na nějaký film, který už dávno viděla a dávno pozapomněla. Pohodlně se v posteli uvelebila, bokem se přitiskla k Čangovi, a za chvíli usnula i ona.
Probudil ji telefon. Polekaně vyskočila. V pokoji už nebyla tma. Svítalo. Takhle brzy ráno přece nikdy nikdo nevolá. To můžou volat jedině z nemocnice, že maminka umřela, pomyslela si - a na kratičký okamžik pocítila úlevu, že už nebude muset shánět peníze na operaci. Vyskočila z postele, ještě nahá vyběhla do druhého pokoje a zvedla sluchátko.
„Vzbudil jsem tě?“ ozval se kouzelníkův hlas. „Volal jsem ti už včera večer, ale nezvedalas mi telefon, ani doma, ani mobil,“ pokračoval svým obvyklým tónem, lehce vyčítavým a lehce podrážděným.
„Byla jsem u maminky,“ řekla Jasmine rychle první, co ji napadlo, ale napadlo ji to dobře. Kde jinde by nezvedala mobil, když ne v nemocnici? Ve skutečnosti nejspíš ve chvíli, kdy jí kouzelník telefonoval, zrovna jela s Čangem v metru, nebo mobil prostě neslyšela - na rozdíl od předchozího dne nekontrolovala několikrát za hodinu, jestli náhodou nezmeškala kouzelníkovo volání.
Kouzelník Jasmininu odpověď nijak nekomentoval. Možná ji ani nevnímal, nenapadlo ho, že by Jasmine mohla být někde jinde než doma, v čajovně nebo v nemocnici u maminky.
„Zapomněl jsem ti včera říct, kde je vkladní knížka, ty to možná nevíš,“ pokračoval pak.
„Nevím,“ vydechla Jasmine překvapeně, a s tím překvapením se ze sladkého spánku začaly probouzet i výčitky svědomí kvůli včerejší akci, která se teď ukazovala jako zbytečná. Dokud neuslyšela kouzelníkův hlas, nenapadlo ji myslet na Čanga jako na akci.
„Nahoře v kredenci v té velké dóze na čaj. V té se žlutým drakem, kterou jsme dostali v Sianu,“ řekl kouzelník tiše. Ani v Hongkongu nezapomněl, že do telefonu se o důležitých věcech nemluví, a když už se o nich mluvit musí, tak co nejméně a nejtišeji.
„A heslo?“ zeptala se Jasmine stejně tak tiše, „je ta knížka na heslo?“
„Je, Jasmine,“ rozloučil se kouzelník. Výčitky svědomí se ze sladkého snění už zcela probraly a zaujaly kolem Jasmine bojové pozice, připravené vyrazit do útoku. Kouzelník ji oslovoval málokdy, a když už ji někdy náhodou oslovil, tak jejím starým jménem, Lin-mej, nikdy jí neříkal Jasmine. Teď ji ale oslovil Jasmine, a řekl to tak důrazně, aby i ona pochopila, že právě její jméno je heslo k penězům na vkladní knížce: Jasmine.
Šla do kuchyně. Přitáhla si ke kredenci stoličku, aby dosáhla až do nejhořejší police, kde stály věci, které se používaly málokdy: kromě velké dózy na čaj se žlutým drakem tam byla velká čajová konvice pro dvanáct lidí, zdobená třešňovými květy, kterou sundávali o svátcích jara, když přijely děti (přestože ani pak jich nebylo dvanáct), a sada talířků s portrétem předsedy Maa. Jasmine talířky kdysi dostala k první svatbě a teď už je nepoužívali nikdy.
Dóza se žlutým drakem stála na svém místě. Stačí ji jen otevřít, vyndat vkladní knížku, vybrat peníze, dojít do nemocnice, zaplatit - a pak se třeba vrátit k Čangovi. Kouzelník bude v Hongkongu až do neděle a je teprve čtvrtek ráno. Výčitky svědomí náhle ustoupily. Možná jejich moc nesahala až tak vysoko, až k horní polici kredence - jako zlí duchové nepřelezou přes vysoké prahy, tak výčitky svědomí nevylezou nahoru.
Jasmine vzala dózu do ruky. Nic v ní nezachrastilo. To je divné, pomyslela si, pak dózu otevřela a ta byla prázdná. Jasmine se roztřásla zimou. Byla pořád ještě nahá, a proto se vrátila do ložnice pro župan - ale i ložnice byla prázdná, Čang neležel v posteli a jeho věci se nepovalovaly na podlaze. Ani v koupelně nebyl, i ta byla prázdná. Čang zmizel, jako by tady nikdy ani nebyl, a Jasmine byla zase sama v prázdném bytě, stará, zoufalá a opuštěná, a teď ji navíc trápily i výčitky svědomí. Stála v bytě, který musí prodat, aby mohla zaplatit za maminčinu operaci, a přitom ještě před jednou jedinou minutou vypadalo všechno úplně jinak, ještě před minutou nebyla sama, mluvila s kouzelníkem a v posteli - nebo aspoň v jejích myšlenkách - ležel Čang. Ještě před minutou byl svět nádherný.
Teď zmizel Čang a vkladní knížka (Jasmine trápilo i to, že venkovský dělník našel vkladní knížku okamžitě a ještě tak tiše, že ona se ani nevzbudila, a ona ji nenašla, i když kvůli tomu převrátila celý byt vzhůru nohama). Teď už Jasmine zbývaly jenom dvě možnosti. První - prodat byt. V tom už ale jednou neuspěla. Rychle se podívala do kapsy svých kalhot, dekret tam naštěstí pořád byl, ale to byla spíš šťastná náhoda, že Čanga nenapadlo sáhnout jí do kapsy, bylo by to mnohem výnosnější než ukrást vkladní knížku, k níž nezná heslo. Druhá možnost byla najít Žonga, svého prvního manžela. Podle toho, co říkala dcera, je Žong bohatý podnikatel v Šanghaji. Pro někoho takového sto tisíc jüanů nejsou žádné peníze.