Několik malých ukázek

4. Pondělí, 1914
Je pondělí odpoledne. Začíná týden, začíná léto, brzo
začnou prázdniny. Lojzík s Terezkou jdou ze školy a cestou trhají třešně. Na
horním poli zlátnou klasy, ale do žní je ještě několik týdnů. V zatáčce děti
odbočí doprava, seběhnou po cestě dolů a jsou doma.
Statek se rozložil ve stráni táhnoucí se od silnice až dolů
k rybníku. Stráň je nekonečná, jako by se před očima vlnila. V rohu u plotu
roste vysoký jasan s dvěma větvemi, rukama vztyčenýma k nebi. Ještě chvíli
poroste a pak ho porazí, rovné dřevo je dobré na voje.
Děti hodí školní tašky za dveře do světnice a vyběhnou ven.
Lojzík popadne hrábě a běží na louku dole pod strání pomáhat čeledínovi Toncku
Bukačovi obracet seno. Ráno rozhazovat, přes den obracet a večer kopit a tak
pořád dokola, než tatínek zapřáhne koně do vozu, přijede pro seno a odveze ho do
stodoly. Terezka se rozběhne k altánku pod rozložitou třešní. Se senem pomáhat
nemusí. Když jsou na statku letní hosté, měla by se starat o jejich holčičku. O
Johanku z Vídně. Johanka je malá a Terezku to s ní moc nebaví, ale je ráda, že
nemusí chodit na sena s Tonckem, protože se na ni divně dívá a ona se za to
stydí.
Terezka! Konečně! Johanka radostně vyskočí od stolu, přitom
do něj strčí, stůl se zakymácí, káva v porcelánových šálcích se hrozivě napění,
už to vypadá, že vystříkne do mističek s jahodami a smetanou, nebo v horším
případě dámám na šaty.
„Johanko!“ napomene ji maminka, paní radová Elingová z
Vídně. „Moc se jí tady líbí,“ prohodí, jako by chtěla dcerku a její zbrklost
omluvit. Johance je teprve pět, je bleďoučká a tady na venkově je doopravdy
šťastná. Na rozdíl ode mě, povzdychne si paní Elingová v duchu. Nechtěla
odjíždět z Vídně na letní byt tak brzo, vždyť ještě ani nezačaly prázdniny. A už
vůbec ne sama, ale manžel neví, kdy dostane dovolenou. Na ministerstvu je plno
práce. „A vaši Terezku úplně zbožňuje!“ řekne.
„To jsem ráda,“ usměje se Terezčina maminka, statkářka,
panímáma Masopustová, a pak si dodá odvahy. „Nevzali byste Terezku k sobě do
Vídně? Načas, až bude větší. Aby se naučila vařit. Šlo by to?“ zeptá se.
Terezčina budoucnost jí už dlouho dělá starost. Dcera je statná a urostlá, měla
by zastat spoustu práce, ale je nešikovná, všechno jí padá z ruky. Hlavu má
dobrou, i pan učitel to říká, ale k čemu je holce chytrost. Snad se ve Vídni
naučí aspoň vést domácnost.
„Proč by to nešlo,“ přikývne paní Elingová trochu
rozpačitě. Tady v Čechách si všichni myslí, že mají ve Vídni málem palác plný
služebnictva. Kdyby věděli, v jak malém bytě bydlí a v jaké čtvrti a jenom s
jednou služkou… Ale Terezce je teprve dvanáct, tak proč si dělat starosti.
„Terezko, dávej na Johanku pozor,“ zavelí panímáma
Masopustová dcerce, chce se odvděčit. „A taky na Karlíčka.“
„To ani nemusí,“ řekne mladá paní Božena Čížková. Vstane od
stolu a popojde ke kočárku. Kočárek stojí na plácku pod altánkem, od něj vede
cesta dolů přímo k rybníku, a v kočárku spinká její chlapeček. Božena neví, proč
se tady vlastně octla. Manžel ji poslal do Čech už na začátku června. V Tuzle
začaly kolovat divné řeči. O teroristech, o nepokojích. Radši ať je se synem v
bezpečí na statku v Malíně, on za nimi zanedlouho přijede na dovolenou. A včera
se maminka zničehonic sebrala, že pojedou s tatínkem do Jihlavy. Tatínek tam
jede obchodně, a ony dvě aspoň navštíví maminčinu sestřenici v Březině a ukážou
jí Karlíčka. A právě u té tety Masopustové teď jsou. Božena se usměje na Terezku
s Johankou, které sedí s hlavami u sebe a povídají si. „Dáš na něj pozor, viď,“
řekne spíš proto, aby si Terezka připadala důležitá a aby jí nebylo líto, že
není tak křehká a nemá tak světlou pleť jako holčička z Vídně, a pohladí ji po
vlasech. Nejradši by si tu scénu hned zaznamenala, ale nemá s sebou zápisník.
Vrátí se do altánku a vidí tam další dámu. Je asi stejně
stará jako ona, ale štíhlá jako proutek, pomyslí si Božena závistivě. Jí se od
porodu pořád nedaří zhubnout. Vedle dámy sedí asi tříletá holčička, která jí
není vůbec podobná. Hnědé vlasy, tmavé oči, mračí se a cumlá si palec.
„To je paní von Osten,“ představí ji hned teta Masopustová.
Uctivě, protože když je někdo von, úctu jistě zasluhuje. „Je tady jenom
do zítřka, manžel vyřizuje nějakou záležitost v Brně. Paní von Osten mluví jenom
německy. A dceruška se jmenuje… jak se jmenuje?“ zeptá se dámy německy.
„Lina,“ odpoví paní von Osten. Nemůže si na to jméno
zvyknout. A na to dítě taky ne. Bude se jmenovat Lina, oznámil jí manžel, neptal
se, nečekal na její názor. Paní von Osten by už nejradši byla zpátky doma, na
ostrově Fehmarn. Vidět majáky, vdechovat mořský vzduch a slyšet, jak se vlny
tříští o břeh.
„Lino, jdi si za dětmi hrát,“ vybídne teta Masopustová
holčičku německy, a pak křikne na Terezku česky: „Dej na ni pozor! A mluv na ni
německy.“
Dámy dojedly jahody se šlehačkou a dopily kávu. V altánku
zavládne rozpačité ticho, jako by se jim kvůli Němce nechtělo přecházet do
jiného jazyka. Statkářka vezme do ruky konvici, aby jim dolila, ale konvice je
prázdná. Chce zavolat na Terezku, ať doběhne do kuchyně pro další – ale vtom
dolehne do altánku křik. Zoufalý nářek.
Dámy vyskočí. Kočárek se rozjel a teď se řítí po cestě dolů
rovnou do rybníka.

13. Středa, 1933
Johanka Elingová se probudila, otevřela oči a uviděla
slunce. Jaro, co se už brzy změní v léto. Kvetou kaštany, jako by někdo mezi
zelené listy nasázel bílé a růžové svíce, a otevřenými okny proudí do školních
tříd vůně z parku. Zkoušení a písemky už mají za sebou, teď jsou na řadě
přírodovědné vycházky a výlety a vysvědčení. A potom prázdniny. Po svém prvním
učitelském roce by se měla na prázdniny těšit, ale ona se jich bojí. První
učitelské prázdniny, ale zároveň první prázdniny bez tatínka. Prázdniny, prázdné
dny.
Ale dnes si Johanka s prázdninami starosti nedělá. Dnes
večer bude tlumočit českým spisovatelům, kteří jedou přes Vídeň na světový
spisovatelský kongres. Dnes večer osobně pozná živé legendy. Slavné spisovatele,
jejichž knihy čte za dlouhých a osamělých nedělních odpolední. Česky, půjčuje si
je z knihovny českého spolku, ale už několikrát zalitovala, že ty knihy nejsou v
němčině. Občas ji napadlo, že by je mohla zkusit přeložit – ale na to si zatím
netroufla.

Přišla brzy, sál je téměř prázdný, ale hned po ní přichází
spisovatelská delegace. Tajemník ji představil jako tlumočnici, bez jména,
slavní spisovatelé jí podávají ruku – a ten poslední v řadě najednou zvedl její
ruku ke rtům a políbil ji. To se přece už dávno nedělá. Překvapeně zvedla oči.
Nevidí švarného dragouna z pokleslé operety, ale mladého muže v obyčejném
obleku.
„Václav Pikl,“ představuje se jí jako jediný. Jediné jméno,
které neznala.
„Snad tu nebudeme sami,“ řekl jeden ze slavných autorů
tajemníkovi vyčítavě, ale sál se brzy zaplnil. Místní Češi, ty zná od vidění ze
spolkových akcí, ale i Rakušané, studenti, novináři. Jako by se ve vzduchu
vznášel stín německých voleb. Novináře zajímá spíš, jak se k jejich překvapivému
a děsivému výsledku postaví světový PEN klub, než co na ně říkají v
Československu.
„Jedeme spolu s ostatními světovými spisovateli protestovat
proti tomu, co se děje v Německu. Světová veřejnost se musí semknout. Jsme z
mnoha různých zemí, zastáváme mnohdy odlišné politické názory, ale naše síla je
v jednotě. Budou-li teď múzy mlčet, brzy promluví zbraně,“ řekl slavný
spisovatel a sálem se rozezněl potlesk. Johanka si oddechla, že pozměněný citát
přeložila z češtiny do němčiny správně.
„Vezmu si múzu za ženu, a svoji ženu zaženu,“ zašeptal jí
vtom do ucha mladý spisovatel, jediný, kterého neznala. Náznakem se usmála, jen
ze zdvořilosti. Musí se přece soustředit na tlumočení, nemá čas přemýšlet,
jestli mladý muž jen tak plácá, nebo opravdu něco naznačuje. Dává slavný
spisovatel přednost múzám před manželkou? Ze spisovatelovy řeči i do ní proudil
pocit, že teď jde o všechno. Doba nedovoluje rozptylovat se podružnými detaily:
múzami, manželkami a už vůbec ne přihlouplými veršovánkami.
Spisovatel domluvil, znovu se rozlehl potlesk a tajemník
vyhlásil přestávku na kávu.
„S naší krásnou tlumočnicí chci jet noční železnicí,“
zašeptal jí mladík do ucha, jako by kolem ní kroužila dotěrná moucha.
Začervenala se.
„Kvůli takovým říkankám jedete na světový kongres
spisovatelů?“ zeptala se.
„Ne,“ odpověděl vážně. „Vlastně nevím, proč tam jedu. Četla
jste můj román?“ zeptal se pak, jako by právě román nabízel vysvětlení.
„Ještě ne,“ zavrtěla Johanka zahanbeně hlavou. „V knihovně
českého spolku ho nemají,“ dodala omluvně, i když to neví jistě. Knihu neznámého
autora ani nesháněla. „Vám nepřipadá kongres důležitý? A… jednota?“ zeptala se.
„Jistě, připadá,“ přikývl tak rychle a poslušně, že nebylo
jasné, jestli to myslí vážně. „Ale… z Prahy vypadají některé věci jinak.“
„Jaké věci?“ zeptala se poprvé se zájmem.
„Život,“ odpověděl Václav Pikl vážně, „a taky Němci.“
Nechápala, co tím myslí, ale než se stihla zeptat, tajemník
zahájil druhou část večera a Johanka začala znovu tlumočit.

Večer skončil. Noční vlak do Dubrovníku odjíždí až za dvě
hodiny. Tajemník pozval českou delegaci do kavárny.
„Mně se do kavárny nechce,“ řekl jí Václav Pikl, když vyšli
na ulici. „Radši bych šel s vámi na procházku.“
„Ale parky jsou už teď večer zavřené,“ namítla.
„Chcete jít radši s nimi a mluvit o míru?“ zeptal se
zklamaně.
„Mír je důležitý,“ zasmála se. Je vlahý květnový večer,
ještě se úplně nesetmělo a ani Johance se nechce sedět v zakouřené kavárně a
tlumočit řeči u vína.
Sedli si na lavičku na Karlově náměstí, první, na kterou
narazili.
„O čem je váš román?“ zeptala se a hned se lekla, že se ptá
hloupě. Jako by se celý román dal shrnout do několika vět při čekání na noční
vlak. S naší krásnou tlumočnicí chci jet noční železnicí, zazněla jí znovu v
hlavě veršovánka a představila si, jak se řítí nočním vlakem na jih k Jadranu.
„Promiňte, že se ptám jako ve škole. Jako bych vás zkoušela. Já jsem učitelka.“
„Já jsem taky učitel,“ zvedl k ní překvapeně hlavu.
„A kde?“
„V Jihlavě.“
„V Jihlavě?“ nevěřícně se na něj podívala. „Já Jihlavu
znám,“ vysvětlila, i když si z Jihlavy pamatovala jen nádraží. Přestupovali tam,
když jezdili na letní byt do Březiny.
„Přijeď tam za mnou… přijeďte,“ opravil se Václav a podíval
se na ni najednou rozpačitě.
„Dobře. Přijedu… za tebou,“ zasmála se, nemyslela to vážně
a on jistě taky ne. Nebo možná ano.


16. Sobota, 1942
„Dobré ráno,“ pozdravila Anni Swan, ještě napůl rozespalá.
Manžel už sedí u stolu, pije kávovou náhražku a čte noviny.
„Češi zabili Heydricha!“ zvedl k ní hlavu a ukázal na velký
článek v novinách. Manžel řekl zabili, ale v titulku článku je jiné slovo:
zavraždili. Čeští žoldáci zavraždili říšského protektora Reinharda Heydricha.
„Je to dobrá, nebo špatná zpráva?“ zeptala se. Chtěla
přivolat zpátky jejich hru, zvyk z dávných bezstarostných let. U každé světové
zprávy se ptala manžela, co si o ní myslí. Jestli je dobrá pro ně a jestli je
dobrá pro Finsko.
Podíval se na ni, jako by na jejich starou hru zapomněl.

„Dobrá zpráva?“ zopakoval udiveně její otázku.
Jako by za války existovaly dobré zprávy.
Špatných zpráv se Anni bojí každý den. Mauno na frontu
nemusel, přihlásil se jako dobrovolník. „Nemůžu si hovět doma, když je Finsko v
nebezpečí,“ odbyl ji, když mu to chtěla vymluvit.
Neuměla si představit, jak to Mauno na frontě zvládne. I
druhý syn je na frontě, ale o Mauna se bojí víc. Je tolik… citlivý, i když na
většinu lidí tak nepůsobí, je tak jiný. Hrozbu smrti si představit umí, ale
všední dny v zákopech ne. Od synů občas přicházejí dopisy, ale z těch se nic
nedozví. Mám se dobře, nic mi nechybí, jsem zdráv, počasí nám přeje, posílám
pozdravy všem doma, pořád stejné věty. Ví, že nic jiného psát nemůžou. Kdyby se
dopisu zmocnil nepřítel, mohl by z něj vyčíst třeba zoufalství a z toho hned
usoudit, že Finové jsou na kolenou a brzy se vzdají.
A co když se to doopravdy stane? Teď už není tak jasné jako
ze začátku, že Německo válku vyhraje. A Finsko s ním. Vybojuje zpátky Karélii,
kterou mu Stalin ukradl, jinak se to říct nedá, a pak se stáhne stranou a
velmoci ať si to mezi sebou vyřídí. Co bude z Finska, jestli vyhraje Stalin?
Jeden veliký gulag? A co bude s nimi, s ní a s Ottou? Jejich názory na Rusko
jsou přece veřejně známé. Pošlou je na Sibiř? A co udělají s vojáky, kteří teď
proti Rusku bojují? Rovnou je zastřelí?
Ale z Německa také přicházejí znepokojivé zprávy.
„Je to dobrá, nebo špatná zpráva?“ zeptala se znovu, ale
Otto jí ani teď neodpověděl. Na takové otázky teď nemá odpovědi nikdo, ani její
manžel ne, i když je profesor a básník. Němci jsou spojenci, a co škodí Němcům,
nemůže být logicky dobré ani pro Finsko. Ale logika teď taky přestává mít smysl.
„Já jsem ho vlastně znal,“ řekl zničehonic.
„Koho? Heydricha?“ podivila se. „Z kongresu PEN klubu?“
napadla ji nepravděpodobná možnost.
„Jeho vlastně ne. Jeho ženu. Ale když jsem ji viděl, byla
malá holčička. Psal jsem si s jejím otcem. Kdysi, za první světové války. Bydlel
na jednom ostrově v Baltském moři. Dokonce jsem tam za ním jednou byl. Fehmarn.
Takový malý ostrov. Za první války se tam tajně cvičily finské jednotky. Bůhví
co s ním je teď. Dlouho jsme si psali. Před několika lety jsem na ty dopisy
narazil, když… však víš.“
Ví. Na začátku války, když to vypadalo, že Rusové možná
během pár dní dobudou Helsinky. Jako první likvidovali papíry. Co se musí
spálit, co vyhodit a co uschovat.
„A objevil jsem svatební oznámení. To byl myslím poslední
dopis, který jsem od něj dostal. Lina von Osten, to byla ta malá roztomilá
holčička. A brala si Reinharda Heydricha. Když mi to poslal, nic mi to jméno
neříkalo. Asi jsem jim tehdy i pogratuloval. Teď jsem si na to vzpomněl,“ řekl,
jako by se za tu vzpomínku omlouval.
„Skutečně? Netušila jsem, že máš takové… známosti,“
zaváhala, jaké slovo zvolit. Nechtěla se manžela dotknout, ale zaskočilo ji, že
v Ottově životě existují věci, o nichž ona nic neví. Po dlouhých letech
manželství. „Máš to oznámení ještě?“
„To jsem přece spálil,“ zavrtěl hlavou. „Ale o Heydrichovi
jsem mluvit nechtěl. Prý to byl tyran, ale co my o tom víme. Ať odpočívá v
pokoji. Přemýšlel jsem, co bude po válce.“
„Já také!“ podívala se na něj překvapeně, jako by bylo něco
divného na tom, že po dlouholetém manželství je napadají stejné věci.
„Němci tuhle válku asi nevyhrají,“ ztišil hlas. „A co se
stane s Finskem, to nikdo neví. Ale nic dobrého to nebude. Přemýšlel jsem,
jestli bychom se neměli pokusit odejít do Švédska. Ty jsi tam známá. Zase bys
začala psát švédsky, jako na začátku. A já bych mohl učit na univerzitě.“
Anni je čím dál zmatenější. Copak by mohli uprostřed války
opustit vlast? Dezertovat jako krysy z lodi? Opravdu jí to její manžel navrhuje?

„Kde oslavíme letní slunovrat?“ zeptala se, aby zahnala zlé
myšlenky. Jako by žádná válka nebyla, jako by byl obyčejný rok, obyčejný začátek
června, obyčejné finské léto, obyčejné dva měsíce světla, Mauno a Antero by byli
doma v Helsinkách, roztomilá Lina na ostrově Fehmarn a Reinhard Heydrich u všech čertů.


19. Úterý, 1943
Lina poslouchá advokáta a nevěří svým uším. To vypadá, jako
kdyby si její chlapeček sám vběhl pod auto pro smrt, jako by ho řidič nepřejel.
A stejně nevěřícně ho sleduje obžalovaný. Podsaditý mužský, teď ale pohublý a
popelavý. Poslouchá advokáta a v očích se mu poprvé po mnoha dnech mihne záblesk
nejisté naděje. Ten kluk mu pod auto vlítl sám a nedalo se nic dělat, ale ten
kluk byl Heydrichův syn! Řidič, Karel Kašpar, se pořád ještě nevzpamatoval z
hrůzy, co nastala po atentátu. Nekonečné seznamy popravených každý večer v
rádiu, zrovna v době, kdy vysílal Londýn, ale on se tehdy bál poslouchat Londýn.
A pak Lidice! Žena tam měla vzdálenou přízeň, bratrance z bůhvíkolikátého
kolena, ale i kvůli takovému příbuzenství by je tehdy mohli všechny popravit.
Teprve po atentátu si uvědomil, že je válka. Začal se doopravdy bát a strach ho
od té doby nepřešel.
A když už to vypadalo, že se největší bouře přehnala, stane
se tohle! V neděli odpoledne se vraceli z fotbalu. Možná nebyl tak pozorný jako
jindy, už se stmívalo a on se těšil na pivo. Ale nemohl by nic dělat, ani kdyby
byl jasný den. Ten kluk se zničehonic vynořil za zatáčkou, ani se nerozhlídl,
vběhl mu přímo pod auto. Dupl na brzdu, ale už bylo pozdě. Dítě na zemi, kolem
krev. Kluci hráli na návsi fotbal a odkutálela se jim meruna. Než se k tělíčku
stihl sehnout, jestli nedýchá, jestli se nestal zázrak, přiběhla ta ženská a
začala ječet. Všechny je namístě postřílet, chtějí nás oddělat, celou naši
rodinu. A pak se zhroutila na to krvavé dětské tělíčko.
„Ježíši Kriste!“ zašeptala manželka vedle něj, „to je
Heydriška! Co teď s námi bude!“
Kupodivu zatkli jenom jeho. Manželku a fotbalisty na korbě
vyslechli dokonce jen čeští četníci, nebyli ani na gestapu. Zaplaťpánbůh za to,
ale že popraví jeho, to pokládal řidič Karel Kašpar za hotovou věc. Advokáta ani
nesháněl. Zbytečně by vyhazoval peníze! Až zůstane žena sama, bude potřebovat
každou korunu. Až zůstane sama… vždycky si to říkal takhle, ani v těch bezesných
nocích v cele nikdy neřekl: po mé smrti. Ani v duchu! Radši si představoval, jak
dlouho zůstane sama, než se znovu vdá. Moc dlouho ne. Se třemi dětmi to ani
nejde. A je pořád hezká. Koho si asi najde? V duchu hledal, vyvolával si známé
tváře, mládenci, vdovci… ale ani to mu nepomáhalo usnout, jen se zbytečně
trápil.
Ani advokát, kterého mu přidělili ex offo, v něm neprobudil
naději. Takový holobrádek, jaké ten může mít zkušenosti.
„Čížek,“ představil se mu mladý advokát a pak se vyptával,
jak se to všechno stalo. Jako už spousta lidí před ním, ale přece jen nějak
jinak.
Ale teď obžalovaný Karel Kašpar advokáta ohromeně poslouchá
a nevěří svým uším.
„…není nic tragičtějšího než smrt, a o smrti nevinného
dítěte to platí stonásobně. Není nic odpornějšího než zneužívat majestát smrti,
a o smrti malého chlapce to platí tisíceronásobně. Podle práva můj mandant vinen
není, ale prokletí si v sobě ponese až do konce svých dnů. Kdykoliv pohladí
jedno ze svých tří dětí, uvidí před sebou to čtvrté dítě, mrtvé, které už
nepohladí nikdo. Může být otec více potrestán?
A co matka? Matka toho mrtvého chlapce. Má ještě další tři
děti. Zrovna tak jako obžalovaný. Dokáže si matka někdy odpustit, že svého syna
neuhlídala?
Cui bono, ptá se právo už po tisíciletí. I kdyby existoval
lidský trest, komu by potrestání mého mandanta prospělo? Spravedlnosti? Tomu
nemůže věřit nikdo, a také je to lež! Posloužilo by rozvratným živlům krvelačně
bažícím po pomstě. Těm, kteří vezmou zavděk čímkoliv, co vrazí klín mezi nás
Čechy a naše německé ochránce. Co rozjitří rány, které se ještě nestačily
zahojit…“
Kdyby se obžalovaný řidič Karel Kašpar nad advokátovými
slovy zamyslel, musel by přiznat, že jim vůbec nerozumí. Ale on nad nimi
nepřemýšlí, okouzleně je poslouchá, a nepřemýšlí ani nad tím, jestli advokát
pořád tak kuňká, jako když spolu mluvili ve vězení a on musel napínat uši, aby
mu rozuměl. Teď se mu zdá, že advokátův hlas prošel nějakou záhadnou proměnou a
on velebně hřímá na celou soudní síň.
„…a proto by žádný soudný člověk nemohl požadovat jiný
verdikt než úplné osvobození ve smyslu obžaloby…“
Karel zmlkl, vytáhl kapesník a otřel si zpocené čelo. Pořád
ještě ho svíralo obrovské napětí, ale cítil, že první část zadání splnil.
Podařilo se mu šokovat. Některé. A v jiných vzbudit důvěru. Ať už soud rozhodne
jakkoliv.
„Úplné osvobození?!“ Lina strne a podezíravě se zadívá na
svou tajemnici Hildu, která jí advokátovu řeč toporně překládá do němčiny.
„Rozuměla jste dobře? Kdo to vůbec je, ten advokát?“
„Jmenuje se Karel Čížek. Nikdo známý. Začátečník.
Vystudoval těsně před válkou,“ začíná tajemnice zeširoka vysvětlovat, aby se
vyhnula dalšímu záchvatu vzteku své zaměstnavatelky. Ale Lina tentokrát nezatíná
zuby, nesvírá pěsti a z očí jí nešlehají blesky. Z očí jí tečou slzy. Tajemnice
ji plaše pohladí po ruce. Většinou se své zaměstnavatelky bojí, ale teď ji
zaplaví soucit. Co je na tom, že se občas rozčilí? Jako by nestačilo, že nedávno
přišla o manžela. Teď ztratila i syna, jedno ze čtyř dětí. Copak je to na jednu
mladou ženskou málo neštěstí?
„Jak si tohle můžou dovolit! Češi! Napřed zabili Reinharda,
a teď se mstí ještě na nevinném dítěti. A přitom Reinhard je měl rád, byl jejich
protektor, ochránce! A co já? Kdo ochrání mě, a kdo moje děti,“ šeptá Lina mezi
vzlyky a je jí jedno, jestli ji někdo slyší.

26. Úterý, 1951
Johanka se vrátila z pošty. Vašek sedí u stolu a píše, a
dokonce i děti jsou doma. Prázdniny se chýlí ke konci, a Magda s Mirkem sedí
každý ve svém pokoji. To už si na poslední dva srpnové týdny nic nedomluvili?
podivila se a zaskočilo ji to. Kdyby přišla do prázdného bytu, sedla by si za
kuchyňský stůl a rozplakala by se, vyla by jako vlk, který nemůže najít cestu
domů.
Doma jsem přece tady, napomenula se. Podívala se na děti,
popošla pár kroků k Václavovu stolu, pak zase vešla do kuchyně. Vyrazila na
poštu brzo, sotva otevřeli, a teď před sebou má celý prázdný den a neví, co si s
ním počít.
„Co se děje?“ zvedl k ní Václav roztržitě hlavu. Ví, že ho
svým popocházením sem a tam ruší, nemůže se soustředit, i když to, co píše, mu
stejně nikdo nevydá, už několik let ne.
„To vystěhování nám zamítli,“ odpověděla dutě, rezignovaně,
a pak si všimla, jak se na ni Václav dívá. Cize.
„Prostě jsem tu žádost podala,“ řekla vzdorovitě, i když se
na tom nedohodli. O vystěhování do Vídně kdysi mluvili jen jako o nepříliš
pravděpodobné a žádoucí možnosti. „Jsi nositel státní ceny, a nenechají tě
publikovat!“
Dívá se na svou ženu, a cizota v jeho očích se rozpouští.
Naivní a spravedlivá Johanka z Arku!
„Tos neměla, Johanko,“ řekl mírně, a Johanka se vyděsila.
Spisovatele, jeho kamarády, zatýkali už od začátku roku, ale až dosud byli
všichni zatčení z Prahy, z centra dění. Oni by v brněnském závětří možná
přežili, než tohle nesmyslné řádění skončí. Mohli by doufat, že Václava
přehlédnou, nezařadí do žádné protistátní spiklenecké skupiny. Nic neudělal, a
že zatkli někoho, kdo vydával u stejného nakladatele, a jiného, kdo psával do
stejného časopisu, to by ještě nemuselo nic znamenat. Komunisti přece už nemůžou
dlouho vydržet. Do švestek…
„Ale já jsem psala spíš o mamince ve Vídni. Že je nemocná a
že se o ni musíme starat,“ brání se tiše, nepřesvědčivě.
„Johanko,“ zopakoval Václav mírně. A bezmocně. Čím ji má
utěšit? „Víš, jak jsem byl minulý týden na Pálavě…“ začal rozpačitě, „tak jsem
chtěl přejít,“ skoro zašeptal.
„Do Rakouska?“ podívala se na něj ohromeně, i v jejím
pohledu se rozpouští cizota a podezírání.
„Vás by pak za mnou pustili. Ale…“ zmlkl. Neřekl, proč se
mu nepodařilo hranice přejít, jen mávl rukou. „Nepůjdeme na výlet?“ změnil pak
najednou téma i tón. Zeptal se tak, jako by byl obyčejný prázdninový den, jeden
z posledních, než oba zase začnou učit.
„Kam?“ zeptala se překvapeně, jestli to není nějaká šifra
pro případ, že by i jejich stěny měly bedlivé uši.
„Pojedeme vlakem do Blatova, tam jsme chodili z Jihlavy.“
Václav ožil a začal hledat v jízdním řádu. „Ještě stihneme vlak v devět. Děti,
jdeme na výlet,“ zavolal a Magda s Mirkem tentokrát kupodivu neprotestují.
„Košík na houby!“ vzpomněla si Johanka ve dveřích.

Vlak je plný výletníků, ale dvě místa našli v rohu u okna.
Sedla si tam ona s Magdalenkou, Václav s Mirkem stojí v chodbičce. Rozpršelo se,
za okny se křižují blesky, Magdalenka si jí položila hlavu na rameno a usnula.
„Pojďte na kafe, než to přestane,“ navrhl Václav na nádraží
v Brně. Pořád lije jako z konve a oni si nevzali deštníky. Rychle přeběhli
širokou ulici a zapadli do domu. V přízemí je bufet, ale Václav je vede po
schodech nahoru do prvního patra, do restaurace. Ta je na rozdíl od plného
bufetu poloprázdná. Je odsud vidět na koleje i na vlaky.
„Jak je to daleko do Vídně?“ zeptala se Magda.
„Kousek,“ řekla Johanka teskně.
„Víte co, dáme si večeři,“ rozhodl Václav.
„Můžeme si to dovolit?“ zeptala se Johanka. Dvakrát v
jednom dni jíst v restauraci je luxus, na který jim možná ani nebudou stačit
lístky. Ale nebrání se. Taky by chtěla prodloužit tenhle den a oddálit návrat
domů.
Přinesli jídlo, ale už jim nechutná tolik jako švestkové
knedlíky v poledne. Tuhé odřezky masa s hnědou omáčkou. Výlet skončil.
V tramvaji ani cestou od zastávky moc nemluví. Děti doma
zmizely každé ve svém v pokoji, Václav v pracovně a Johanka v kuchyni čistí pár
hub, co našli. Snad vydrží do zítřka na smaženici.
Vtom se ozval zvonek. Otřela si ruce, že půjde otevřít,
sousedky si občas chodily půjčovat sůl nebo vajíčka. Ale Václav ji předešel.
Nevrací se, a přitom nejsou slyšet žádné hlasy. To je
divné, pomyslela si a vyšla do předsíně. Václav stojí otočený ke dveřím s rukou
na klice, jako by právě zavřel, nebo vůbec neotevřel.
„Vašku,“ přišla k němu celá poplašená. „Co se děje? Někdo
umřel?“
„Neumřel,“ zavrtěl hlavou, „dneska odpoledne zatkli Michala
Horu.“
„To přece…“ Johanku napadají slova útěchy. To přece nemusí
nic znamenat, to se vysvětlí, kdo ti to řekl, je to vůbec pravda, do rána ho
pustí, ale ani jedno z těch slov neřekla. Michal Hora je Václavův kamarád,
přítel, psal o všech jeho knihách, to on je přivedl do Brna, našel Václavovi
místo v redakci. Michal Hora je první zatčený z Brna.
„Pojď spát,“ řekne, pořád drží Václava za ruku a odvádí ho
do postele, jako by byl malý kluk, jako by ona musela chránit jeho a ne on ji.
Držela ho za ruku, dokud neusnul.
Sama usnout nemůže. Převaluje se v posteli, bojí se, že
zase zazvoní zvonek a že tentokrát si přijdou pro Václava. Zvonek pak několikrát
zazvonil v jejích zmatených snech, a ráno v pět hodin zazvonil doopravdy.

41. Středa, 1965
Číšník začal znovu, už poněkolikáté obcházet stůl s plnou
lahví. Mauno Manninen svádí vnitřní boj. Jenom blázen odmítá alkohol, který je
navíc zadarmo. Kdyby se po večeři nešlo do sauny, vůbec by nepřemýšlel a naopak
by se alkoholu dožadoval.
Zatracená sauna! Kdekoliv jinde, tedy v civilizované
západní části Evropy, by se po večeři prostě přešlo do salonu. Pánové by se
usadili v kožených křeslech, popíjeli by koňak, pokuřovali doutníky a jen letmo
by se dotkli politiky. Který ministr by se dal uplatit, komu by se dalo pohrozit
fotografií, na níž jde s milenkou do hotelu…
V civilizovaných zemích… jenže oni jsou ve Finsku. A kdyby
jenom ve Finsku!
Číšník došel k Maunovi. Na nic se neptal a dolil mu plnou
sklenici vodky. Kdyby byl aspoň koňak! Ne že by tahle vodka nebyla kvalitní, ale
pořád je to vodka. Co jiného čekal? Na sovětském velvyslanectví, v obrovském
labyrintu zabírajícím několik ulic v centru Helsinek. Sám by se odsud nevymotal.
A sám by sem nepřišel. Když přišlo pozvání z prezidentské
kanceláře, aby Kekkonena doprovodil na večeři k sovětskému velvyslanci, byl
Mauno nevýslovně nadšen. Proslavené neformální večeře. Rusáci udílejí rozkazy a
Kekkonen mezi nimi kličkuje jako zajíc před lovci, aby udělal co nejmenší škodu
a co nejvíc prospěl zájmům Finska. A svým, pochopitelně, ale na tom není nic
divného. Zájmy Finska jsou jeho zájmy a osud Finska jeho osud. Pokořuje se, ale
kdyby s hrdě vztyčenou hlavou odmítl, příště by ho už na večeři nepozvali.
Předvolali by ho a předvedli s eskortou, a Finsko zrovna tak. Přestože už je
dvacet let po válce. Jak dlouho bude ještě Finsko muset tancovat podle bručení
východního medvěda?
Mauno se na ten večer těšil s radostným vzrušením. Rusové
jistě nebudou přímo říkat, kdo může být po volbách premiérem, kdo ministrem
obrany a kdo vnitra. Očekával skryté intriky, zámlky, náznaky, to byl jeho
živel, jako je pro rybu voda. A zatím se tlachá o vodce a o běžkách. Kekkonen se
rázem proměnil v ruského mužika. Nebo soudruha. Pokud to není součást hry.
Předehra, a to podstatné se odehraje v sauně.
Zatraceně, proč zrovna v sauně? Mauno se společného
saunování děsil. Ani s Kekkonenem, jehož si už troufal považovat za přítele,
netoužil sedět v tmavé komoře na lavicích lepkavých potem a v horku k nedýchání,
a s prezidentovou ochrankou a s Rusáky už vůbec ne.
Nahá mužská těla ztrácela v sauně veškeré kouzlo. Kdyby ho
do ní vodili od dětství, možná by se teď neodlišoval, byl by stejný jako ostatní
muži. Dávno ženatý…
Za měsíc mu přijede nevěsta. Dosud se tím faktem hlouběji
nezabýval. O praktických přípravách nemluvě. Nově zařídit byt nebo se rovnou
přestěhovat do většího, zamluvit termín na faře. Nevěřil, že ostrovní paní
doopravdy připluje, že skutečně dojde k svatbě. Vždyť to všechno byl jenom nápad
jednoho osamělého večera. Pro divadlo jako stvořený, ale v praktickém životě k
ničemu.
Tak jako já, pomyslel si a přepadly ho chmury.
Velvyslanec s Kekkonenem vstali od stolu. Ostatní je
následovali, šli za nimi jako ovce. Prošli několika spletitými chodbami
labyrintu a octli se v šatně. Kdyby tu byl aspoň plápolající krb a stěny pokryté
kůžemi ulovených zvířat jako na finských venkovských sídlech, jimž se teď v
duchu všeobecného plebejství musí říkat chaty! Ale šatna před saunou sovětského
velvyslanectví vypadala jako někde ve fabrice. Lavičky, plechové skříňky. S
povzdechem se začal svlékat a pak s hrubým, škrabavým ručníkem omotaným kolem
pasu následoval ostatní do sprch. Aspoň sprchu tu má každý svou, pomyslel si s
malou úlevou a odhodlaně nastavil tělo proudu studené vody.
A vtom k němu ta slova dolehla. Ruská slova. Kupodivu jim
rozuměl.
„… uznat východní Německo… přijede mu nevěsta… fašistka, ta
ho musí přesvědčit… kvůli Karélii to udělá…“
Další slova zanikla v hluku tekoucí vody, otvíraných dveří
do sauny a bujarého pokřikování, kdykoliv se ven vyvalil horký oblak páry. On do
sauny nešel. Je celý napjatý vzrušením, jeho srdce by to nemuselo vydržet.
Pochopil ta slova vůbec správně? Rusky mluvil naposledy za
války, a už tehdy špatně. Ti mužici možná mluvili o něčem jiném a on do jejich
slov promítl svoje myšlenky. A strachy. Co bude, až ostrovní paní připluje do
Finska. Copak se to doopravdy stane?
Ale je to důležité? Celým tělem mu projel pocit nevýslovné
úlevy. Intimní divadlo už dlouho nepřišlo s novou hrou, s premiérou, o níž by
mluvily celé Helsinky. Celé Finsko! Už dlouho nebyl žádný skandál, a tady se mu
přímo nabízí. Dokonce i název. Ostrovní paní, to zní jako z Ibsena. Každý bude
čekat klasiku. Nechápavý manžel, zraněné city rozervané ženy. A přitom…
Ostrovní paní sem nepřijede jen jako nevěsta, nýbrž s
posláním. Tajným posláním nejvyššího stupně naléhavosti. Musí zapůsobit na
Kekkonena, aby uznal existenci Německé demokratické republiky, a za to velký
medvěd pustí ze svého sevření Karélii a vrátí ji Finsku!
Nejradši by se oblékl a bez rozloučení zmizel, rozběhl se
domů a začal hned psát, ale netroufal si být ke Kekkonenovi takhle nezdvořilý… i
když divadlo je víc než život. Už před sebou vidí první scénu nové hry.
Tři muži sedí na jevišti v plechové troubě, připomínající
raketu. Sputnik, před časem toho byly plné noviny. No dobře, ve skafandrech, aby
to došlo i těm nejtupějším divákům.
„Jak všichni víme, ve světě se chystají velké změny. Mohou
vést k lepšímu, ale zrovna tak k horšímu. Musíme zvážit všechny alternativy a
přiklonit se k té, která nejvíc vyhovuje našim zájmům, i když to bude volba mezi
menším a větším zlem,“ říká první muž. Dikcí bude připomínat Kekkonena, a kdyby
to snad nestačilo, napije se ještě mléka a na hlavu si nasadí čepici, jakou
prezident nosí na lyžích. Snad se přítel Kekkonen neurazí.
„Svět bude radostný a svobodný,“ řekne druhý muž a obrátí
do sebe celou lahev Coca-Coly. To snad další vysvětlování nepotřebuje. Coca-Cola
nebude pravá, v bufetu uvaří slabé kafe, to vypadá skoro stejně.
„To nesmíme za žádnou cenu připustit,“ řekne třetí muž a
přihne si vodky.
A v tu chvíli ze zákulisí vykoukne hlava obrovského
medvěda.
Otevřely se dveře, vyvalil se oblak páry a Kekkonen konečně
vyšel ze sauny.

57. Pátek, 1981
Do smuteční síně se vřítila na poslední chvíli. Táta se na
ni podíval nechápavým pohledem, ale hned se zase odvrátil a upřel oči dopředu. K
rakvi.
Ani tohle nedokázala pro babičku udělat. Přečíst si pořádně
parte, přijít včas na její pohřeb a nestrkat cestovní tašku někam pod židli.
Přijít upravená, ne zpocená a rozcuchaná. V černých šatech, ne v sukni a v
bundě. V kostýmku a ve vycházkových mokasínech. Babička Zimová vždycky mluvila o
vycházkových mokasínech, ale Ilona s ní na vycházky nechodila.
Téhle babičce říkala vždycky příjmením. Babička Zimová.
Babička Zimová měla jasnou představu, jak by měla žena vypadat. Dáma. Na vlasech
trvalou, na obličeji trochu pudru a rtěnku, jemnou, to bylo důležité, rtěnka
nesměla být nápadná a už vůbec ne vyzývavá a už teprve ne řvavá, na sobě halenku
na zapínání, pastelovou, nejradši béžovou, a sukni. A dáma se taky hlasitě
nesměje a neukazuje a nemluví o banalitách, o penězích, o jídle, o tloustnutí a
hubnutí a o vztazích, o těch už vůbec ne, a o politice taky ne, protože by ji
zavřeli. O ničem takovém dáma nemluví, a Ilona nikdy nevěděla, o čem má s
babičkou Zimovou mluvit.
Dáma nemluví ani o sobě, nikomu neprozradí, že je hrdinka,
že jejího manžela popravili Němci a ji vyslýchali a zavřeli napřed gestapáci a
potom estébáci. Babička Zimová byla hrdinka, ale nesmělo se o tom mluvit.
Hrdinka ze světa, který už není.
Babička Zimová ji skoro nikdy nehlídala, Ilona se k ní
nikdy netěšila a nikdy nebrečela, když od ní musela jet domů. Na rozdíl od
babičky Johanky. I babička Johanka byla hrdinka, děda byl přece taky zavřený,
ale nikdy z ní tak nevyzařovalo, že je jiná, že je z jiného světa, který už
dávno přestal existovat. K babičce Johance se vždycky těšila a nikdy nemusela
přemýšlet, o čem se s ní bude bavit. Jenže babička Johanka je v Rakousku u
strejdy Mirka. Od dědovy smrti jezdí babička Johanka do Rakouska skoro pořád.
Babička Johanka je ve Vídni a babička Zimová leží tady v
rakvi. Eliška Zimová, 1900–1982, je
sestavené z písmen na umělohmotné tabulce. Tabulka je opřená o vázu se třemi
rudými karafiáty a vedle stojí babiččina fotografie. Má na ní všechno, co má
dáma mít, trvalou a pudr a jemnou rtěnku a béžovou halenku, ale dívá se nějak
udiveně. Vyděšeně. Poplašenýma očima se rozhlíží, kde se to vlastně octla a co
se s ní děje. Jako by zapomněla, že dáma nedává na veřejnosti nikdy najevo city.

Spustila hudba a všichni vstali. Otočila se. Překvapilo ji,
že smuteční síň je skoro plná, a zastyděla se. Spousta cizích lidí na rozdíl od
ní asi věděla, o čem má s babičkou Zimovou mluvit. Už se chtěla otočit zpátky,
když zachytila jeden upřený pohled. Nepříjemně úporný, spiklenecký pohled… to je
přece ten právník! Jak je to možné? Rychle se otočila dopředu a doufala, že se
spletla. Až pohřeb skončí, ten muž už tam nebude. Muž, s kterým se vyspala,
přece nemá na pohřbu její babičky co dělat.
„Ilono,“ strčila do ní máma, ale pak se taky otočila
dozadu, jako by i ona ve smutečním davu uviděla známý obličej.
Otevřely se postranní dveře. Vyšla z nich úřednice, která
je přivedla z malé čekárničky. Tentokrát měla v ruce černé sametové desky.
„Vážení pozůstalí! Shromáždili jsme se zde, abychom se
rozloučili s naší drahou zesnulou Eliškou Zimovou,“ začala odříkávat, „matkou,
babičkou a tetou.“
V první řadě sedí sami, oni tři. Ti, kterým byla Eliška
Zimová tetou, sedí za nimi, v druhé řadě, nebo možná vzadu, nebo možná vůbec
nepřišli.
Přestala poslouchat. Napadlo ji, že teď, když už babička
Zimová nežije, by se mohla přestěhovat do jejího bytu, po dvou letech už veselý
kolejní život ztrácel svoje kouzlo, ale hned se za tu myšlenku zastyděla.
A jako by ji chtěla odčinit, vzpomněla si na jedno jarní
odpoledne. Strašně dávno. Chodila tehdy do první nebo druhé třídy a byla s mámou
a babičkou na návštěvě někde v zahrádkářské kolonii. V malé chatičce, spíš jen
takovém altánku, ale s velikou zahradou. Pršelo a ona si přála, aby nikdy
nepřestalo. Dokud bude pršet, zůstanou tady, v chatce uprostřed velké zahrady,
nedělní odpoledne neskončí. V zahradě byla v bezpečí, škola na ni nemohla, ale
až odsud odejdou a dojedou tramvají domů, škola po ní vztáhne svoje chapadla.
Vykoupat, umýt hlavu, nachystat si aktovku… Ano, s mámou a babičkou, ale
kupodivu s touhle babičkou, Zimovou, ne s Johankou. Nepamatovala si, kde to
bylo. Asi v Brně. Pamatovala si jenom, že otevřeným oknem vlétl dovnitř brouk.
„To je chroust,“ řekla babička Zimová vesele, skoro tak vesele, jak dáma nikdy
nemluví. Nebo to byla přece jenom babička Johanka? Ne, nebude o tom přemýšlet a
nezeptá se na to babičky Johanky, rozhodla se. Byla to babička Zimová. Opomíjená
babička, která se jmenovala stejně jako ona.
„…ale nemělo by zapadnout, že zesnulá Eliška Zimová byla
také a především statečná žena, která se nikdy nedala zlomit nepřízní doby,“
úřednice právě četla a v obřadní síni to zašumělo.
„Ona to nevynechala,“ zašeptal táta nevěřícně a oči mu
ožily.
Úřednice domluvila, znovu spustila hudba, rakev zmizela za
těžkým, sametovým závěsem. Vstali. Lidi se postavili do fronty, přicházeli k nim
třem. Upřímnou soustrast, říkali a podávali jim ruce, některé starší paní tátu
objaly a jiné se jí ptaly, jestli je Ilonka.
Zvedla oči a znovu ho uviděla. Právníka. Stojí u vchodu.
Pořád na Ilonu upírá lepkavě spiklenecký pohled, jako by jí chtěl říct, že vůbec
nepřišel na pohřeb, nad takové formality je povznesený, že přišel, jenom aby jí
u vchodu do ruky vsunul papírek se svým číslem a řekl jí, ať mu v Brně zavolá.
Jenom číslo, a žádné jméno, jména nejsou důležitá.
„To není možné!“ zašeptala najednou máma. Blížila se k nim
stará dvojice. Muž k nim mlčky napřáhl ruku. Ilona a táta ji stiskli, ale máma
se sehnula, jako by si zrovna teď chtěla vysypat kamínek z boty. Táta se na ni
tázavě podíval.

„To je ten prokurátor,“ pošeptala Magda manželovi. „Ten, co
soudil tátu. Jak si sem vůbec troufl přijít? Co ten mohl mít s tvou mámou
společného?“
„Nech toho,“ odbyl ji manžel chladně. Dnes jsou tady kvůli
jeho matce. Copak to žena nechápe? Oči má už zase zatažené nepřístupným smutkem.
Řekl jí to tiše, šeptem, nechtěl, aby je někdo slyšel, ale Magda zase slyší
hřímání. Jste nula, míň než nula, ječel prokurátor v soudní síni na jejího tátu
a pak ho poslal na patnáct let do vězení. Ale to byl prokurátor, a tohle je
manžel. Znovu si připadá zrazená. Jako by nad ní prokurátor znovu vyhrál a
vysmál se jí. Vypadá jako bezmocný stařík, ale ve skutečnosti je to netvor,
patnáctihlavý drak, a její manžel radši obětuje ji, než aby drakovi aspoň jednu
z těch hlav usekl.
Spěchají ven, dovnitř se hrnou noví pozůstalí v černých
šatech, za chvíli začne další pohřeb.

72. Sobota, 1993
„Slečno, nemohla byste mi říct, kudy se jde na nádraží?“
uslyší Vesna otázku a udiveně se otočí. Opravdu se jí někdo ptá na tak jasnou
věc? Stojí na nástupišti metra a přímo nad jejich hlavou je velká orientační
tabule. Každý, kdo umí číst, hned pochopí, že stačí nastoupit do metra na levé
straně nástupiště, jet jednu stanici a bude na nádraží. Ale hlas je překvapivě
milý, vůbec se sem nehodí: do podzemí, na rušnou stanici, mezi unavené lidi
čekající na první ranní metro, někteří se ještě pořádně neprobudili a jiní už
usínají vestoje, někdo jde do práce a jiný z práce domů, někdo jede na výlet a
jiný se vrací z tripu. A spousta těch lidí by určitě byla mnohem radši někde
úplně jinde.
Tak jako Vesna, ale Vesna nemá kde jinde být. V Americe už
ne. V kavárně skončila v jednu a pak šla ještě dolů do klubu. Každou noc chodí
do klubu. Je začátek semestru a zkouškové období je daleko a táta na ni nečeká,
nepotřebuje si s ní povídat, povídá si s Milenou. Milena je hodná, že se stará o
babičku, řekne občas, jako by se Vesna ptala, co u nich Milena pořád dělá, ale
Vesna se neptá a táta jí nevyčítá, že se vrací až ráno. Ale Tom v klubu nebyl,
ani tuhle noc ne, neví o něm už víc než měsíc. Když s ním naposledy mluvila,
ještě si myslela, že se máma brzy uzdraví a všechno bude zase jako dřív. Ale
nebude. Včera slyšela, že Tom se už z Ameriky nevrátí, nebo vrátí, ale ne do
Prahy. Pojede do Sarajeva, řekl někdo. Brečela na záchodě a tam jí jedna holka
dala pilulku, aby s tím přestala a aby tancovala, jenomže tancovat se může,
jenom dokud hraje hudba, potom už ne, potom se už musí jít domů.
„Nádraží je jednu stanici metrem, tady je to napsaný,“
řekne přísně a ukáže na tabuli nad sebou. Muž je oblečený v modré bundě a na
zádech má veliký batoh. Nedočkavě se usmívá, asi jede na výlet. Vesna by
nejradši jela s ním. „Já tam taky jedu, ukážu vám, kde máte vystoupit,“ řekne
proto, i když to není pravda. Chtěla přece jet domů.

„Proč ses mě ptal, kudy se jde na nádraží?“ zeptá se. Už
sedí ve vlaku a vlak se rozjel.
„Nevěděl jsem, jak tě jinak sbalit,“ řekne Jarek, přivine
Vesnu k sobě a dá jí pusu. „A proč tys šla se mnou na nádraží, i když bydlíš
úplně jinde?“
„Protože jsem s tebou chtěla jet na výlet,“ přizná se
Vesna, i když teď už je úplně jedno proč. Už to bylo strašně dávno. Před
měsícem. Hlavní je, že už měsíc jsou spolu a jedou na výlet. Do Březiny.
Vesna ještě nikdy nejela do Březiny vlakem. Jen někdy s
tátou autem. Ale táta tam přestal jezdit. Už se nemusí tvářit, že chce Březinu
přestavět a vybudovat tam s Milenou balkánskou restauraci, Milena je skoro pořád
u nich v Praze.
Jede do Březiny vlakem a s Jarkem, na celý víkend. Ale
předtím ještě půjdou k rodičům na oběd. Tatínek na ně čeká s autem v Brodě na
nádraží, odveze je domů.
„Vesna pochází z Březiny,“ představí ji Jarek.
„Z Březiny, od Masopustů?“ zeptá se tatínek a Vesna spatří
v jeho očích obdiv.
„Ano, babička se tam narodila,“ přikývne, „a teď nám statek
vrátili,“ dodá.

„Parkuje se u silnice,“ řekne Vesna, když přijedou ke
statku. Ale je sucho, Jarek sjede až dolů a zastaví před bránou. „Chtělo by to
udělat lepší cestu, a taky plácek pro auto,“ podotkne, když vystoupí.
Vesně připadá, že statek vypadá strašně. Stejně jako když
tady byli poprvé. Stodola nemá střechu a chlév okna, z otvorů po nich trčí holé
větve nějakého keře. Jen velká místnost v obytném stavení vypadá opraveně.
„Co s tím chce tvůj táta dělat?“ zeptá se Jarek. Je úplně
jiný než v Praze, když pro ni chodil do kavárny a doprovázel ji, aby nemusela
chodit v noci sama. Domů, nebo k sobě na kolej. Prohlíží si stodolu. „Ta střecha
chce celá vyměnit,“ řekne skoro vyčítavě, zato chlév pochválí, „to nic není,
stačí to zasklít,“ mávne rukou nad vytlučeným oknem, „tady by to chtělo posekat
a osít trávou, a byla by z toho pěkná louka,“ řekne, když jdou zarostlou strání
dolů k plácku zavalenému bahnem a porostlému rákosím, „tady je i rybník, ten
stačí vyčistit,“ zaraduje se. Jako by zrovna on měl budovat cestu, měnit
střechu, zasklívat okna, sekat louku a čistit rybník.
„Balkánskou restauraci,“ pípne Vesna, ale sama slyší, jak
divně to zní.
„Kdo by sem chodil,“ řekne Jarek a udiveně zavrtí hlavou.
Nespokojeně.
Vesna pokrčí rameny. Statek patří napůl tátovi a napůl
Mileně, ať si s ním dělají, co chtějí a co umějí, jí do toho nic není.
Ale teď je ráda, že tady můžou být. Spolu. Přinesou si
spacáky do velké světnice, Jarek zatopí v kamnech, otevře víno.
„Tak ahoj,“ řekne Vesna a zvedne skleničku, že si připijí,
ale Jarek neřekne ahoj, nezeptá se, tak na co, na zdraví nebo na sobotu nebo na
jaro.
„Chtěl bych se s tebou oženit,“ řekne tak tiše, že ho Vesna
skoro neslyší. Sálavé teplo z kamen ji uspává. Překvapeně se na Jarka podívá,
zakucká se. Žení se přece dospělí lidé, ne malé holky, kterým umřela máma a
které by chtěly být úplně jinde, než jsou.
Ale já nechci být jinde, uvědomí si najednou s úlevou. Po
hrozně dlouhé době nechce být jinde a je jí dobře a bezpečně.
„Já se s tebou chci taky oženit,“ přikývne vážně. Jarek ji
neopraví tak jako jindy, kdy se spolu smějí Vesniným směšným českým výrazům. Je
přece úplně jedno, jestli se budou ženit nebo vdávat. Hlavně že budou spolu.
„Já se chci za tebe vdát,“ opraví se Vesna sama. Je to sice
úplně jedno, ale chce to říct správně, protože už nebude Vesna Vojanovičová z
Tuzly, ani Tuzla už nebude. Už bude Vesna Sedláková od Masopustů z Březiny, a
Březina bude.

92. Pátek, 2015
Ministr Bukacs neviděl jediný důvod, proč by měl měnit
staré, osvědčené zvyky. Dál každý den pečlivě pročítal noviny, vždycky se v nich
našlo něco, co doplnilo střípek mozaiky a mohlo se hodit. Dál se scházel s lidmi
odpovídajícími za různé činnosti všech jeho firem. Nemovitosti, zemědělství,
hotely, agroturistika, kliniky a v poslední době nejvíc vzdělávací a integrační
aktivity. Firmy mu už sice formálně nepatřily a porady s jejich zaměstnanci by
se přísně vzato měly odbývat jinde než v prostorách ministerstva, ale takovými
hnidopišskými detaily se nezabýval, ležely pod jeho rozlišovací schopností. Co
je dobré pro jeho firmy, je dobré pro všechny, tedy i pro stát a pro
ministerstvo. A pochopitelně to platí i naopak.
Ministr Bukacs den ode dne pevněji a upřímněji věřil, že
právě on má poslání. Musí vrátit do téhle malé země řád a pořádek. Kdysi ji
opustil, ale pak prohlédl a vrátil se. Co je špatného na účelném využívání
evropských peněz? Proč by všichni měli ztrácet čas nekonečným vyplňováním
složitých formulářů? Někdo přece musí taky pracovat. O dotace budou žádat
experti, kteří jim rozumí, a jiní experti budou peníze přidělovat tam, kde budou
nejvíc potřeba. Musí kvůli tomu opozice tak vyvádět? A jaký povyk se spustil
kvůli čipům! Který rozumný člověk by se bránil implementaci čipu, když je to v
zájmu jeho pohodlí a bezpečnosti? A další a další věci! Jenže opozice se hned
začne ohánět tím spisovatelem, Orwellem, každý se chce blýsknout, jak je
sečtělý. On Orwella skutečně přečetl a inspiroval se několika dobrými nápady,
ale to nebude opozici věšet na nos. Opozici! Hrstce neúspěšných křiklounů, kteří
mentálně ustrnuli v chaosu těch strašných devadesátých let.
Ministr Bukacs byl natolik přesvědčený o svém poslání, že
čím dál častěji zapomínal, jak to doopravdy bylo. Že nikdy vlast neopustil.
Vyslali ho, aby hájil její zájmy v cizině. Jak je možné, že toho kluka na něj
dosud nikdo nevytáhl, divil se někdy, v ojedinělých okamžicích pochybností, když
v noci nemohl spát.
Nebyl na žádných seznamech. Samozřejmě že ne, protože je
sám vytvářel. Pracoval pro Státní bezpečnost, a i tehdy bral své poslání vážně.
Bezpečnost státu je vážná věc, dnes stejně jako tehdy.
A v každé době se musí hájit. Tehdy líp, dnes hůř, ale to
se změní. Hájil bezpečnost státu stejně jako otec. A jeho otec. Ministr Bukacs
svého dědečka neznal, narodil se až po jeho smrti, ale otec mu jednou svěřil, že
právě děda zastřelil krátce po vzniku republiky bezcitného ministra, který si
nic jiného nezasloužil. Ne Šoupal, který za to byl napřed odsouzený a pak
oslavovaný. Opravdu ho děda zastřelil, nebo v to jen uvěřil natolik pevně, že mu
to překrylo skutečnost?
Ani tohle na něj nikdo nevytáhl. Novináři jsou hlupáci.
Stačí vyměnit jedno písmenko za dvě. Místo Bukače je tu Bukacs a nikomu nic
nedojde. Ale i kdyby se mezi tou bandou novinářů náhodou objevil jeden, který si
umí dát dvě a dvě dohromady, ministr se už nebál. Jeho voliče by takové odhalení
neodradilo. Možná by mu naopak přibyli noví. Noví příznivci a noví voliči. Doba
tlachání končí, začíná doba činů.
Sám občas zapomínal, že i on je jen malé kolečko v
obrovském soukolí. Ale oni nezapomněli. Pořád dostával úkoly. Nápady.
Podnikatelské projekty. Vlastně jsou to moji obchodní partneři, zkoušel si někdy
namluvit, ale sám tomu nevěřil. Ještě nenastal čas, aby se jim vzepřel. Nemohl.
Věděli o tom klukovi. Zneškodnil jsem uprchlého pedofila, hájil se v duchu,
pedofilního vraha, který utekl z východního Německa do západního, ale tušil, že
tohle by voliči neskousli. Zatím ještě ne, a on je pořád ještě potřebuje.
Spoléhal na ty, co mu dávají úkoly. Na ty, kdo jsou všemohoucí a věční jako bůh.
A dnes i stejně záhadní. Dřív ne. Dřív bděli nad bezpečností státu, jednoho nebo
několika. Teď bdí nad bezpečností celého světa a všech lidí. Nadace, platforma,
uskupení, síť… Všechna ta slova pro něj byla tajemná. Bůh zrovna tak. Svět musí
někdo řídit. Každého člověka musí někdo řídit. Ministr Bukacs věděl, že on to
není. Zatím ještě ne.
Úkoly přicházely různými cestami. Někdy otevřenou
elektronickou poštou, jindy složitě zašifrované. A jindy jako obyčejná
investiční příležitost. Dnes mu ji přednesl vedoucí divize nemovitostí.
„Co je to za barák?“ podíval se ministr nedůvěřivě na
fotografii, kterou před něj vedoucí položil. Domek z červených cihel s terasou.
Dobrý tak pro referentíka. Ale připomíná mu dobu, kterou prožil v Německu. Kdysi
dávno.
„Penzion Imbria Parva,“ pronesl vedoucí tajuplně.
„Co?“ houkl na něj ministr. Podrážděně jako vždycky, když
se lidé tvářili, jako by byli chytřejší než on. V poslední době byl podrážděný
skoro pořád. Od opozice si už na takové manýry zvykl, je to jenom slepá závist,
ale aby se nad něj vytahovali i vlastní zaměstnanci, to už je moc!
„Penzion, který patřil Lině Manninenové, vdově po
zavražděném říšském protektorovi Reinhardu Heydrichovi,“ začal mu vedoucí
vysvětlovat jako trpělivý učitel.
„Heydrichovi?“ nenechal ho ministr domluvit. Rázem se
rozhodl. Na tuhle příležitost čeká. Zviditelnit se. Aby ho konečně začali brát
vážně nejenom v téhle malé zemi. „A to je na prodej?“ zeptal se, ale nečekal na
odpověď.
„Ať Čížek přistaví auto,“ zatelefonoval sekretářce, „a
omluvte mě ze zasedání vlády. A vy mi hoďte všechny podklady do mailu, projdu si
je cestou,“ křikl na vedoucího divize nemovitostí a netrpělivě vyběhl z
ministerské pracovny.


95. Pondělí, 2016
„Znáte ptáčky čmucháčky? Čmucháči žijí na stromech a
musí být pořád ve střehu, jako pes, který čmuchá, jestli se v okolí nevyskytuje
nepřátelský pach. Mají za úkol pozorovat malé děti a rozhodnout, které je hodné
a které zlé. To hodné si vyhlídne hodný čmucháč. Křidýlkem se mu jemně otře o
tvářičku. Tak si ho poznamená a zajistí, že dítě bude pořád hodné, i až z něj
vyroste dospělý člověk. A taky na něj bude muset už pořád dávat pozor, až do
konce života.“

Veronika se odmlčela a nejistě se rozhlédla po místnosti
plné dětí. Byla velká asi jako školní třída, ale bez lavic. Děti seděly v
křeslech a na pohovkách a na velikých barevných polštářích na zemi a nebyly
všechny stejně staré. Ale hlavní je, že napjatě poslouchají. První čtenáři
jejích povídek. Když nebude počítat mámu, babičku, Lukáše, s kterým chvíli žila,
když začala psát první povídku, a Petra, s kterým chodila, když dopsala tu
poslední. První skuteční čtenáři, cizí, i když tihle jsou vlastně posluchači.
„Ještě,“ zaprosil hnědovlasý kluk s baculatými tvářičkami a
přisunul si polštář až skoro k Veroničině židli.
„Zdeňku!“ ozvalo se napomenutí, ale Veronika se usmála a
pohladila dychtivého čtenáře po hlavě.
„Veroniko,“ ozvalo se znovu napomenutí, ale vychovatelka se
hned opravila: „Paní spisovatelko!“
Veronika sebou trhla. Takhle ji ještě nikdy nikdo
neoslovil. Vychovatelka byla kamarádka, právě proto ji do dětského domova
pozvala. A varovala ji, že se nesmí dětí dotýkat.
„Abys mě neobvinila z pedofilie?“ zavtipkovala Veronika.
„Ne,“ zavrtěla kamarádka vážně hlavou. „Aby si na to
nezvykly a aby si nezáviděly. My tady nemáme čas každého hladit.“

„Uprostřed veliké zahrady stál rozložitý strom, třešeň,
a na větvi té třešně seděli tři čmucháči. Pod třešní byl bazén a u něj si hrály
tři holčičky. Vlastně si hrály jenom dvě, Jana a Terka. Třetí holčička,
Karolínka, byla moc malá, ještě si hrát neuměla, proto ležela v kočárku. Jana s
Terkou měly dávat na Karolínku pozor: aby nebrečela, aby do kočárku nevlétla
vosa a nedala jí žihadlo, a hlavně aby nevylezla z kočárku a nespadla do bazénu.
Ale Jana s Terkou místo na kočárek koukaly do koruny
stromu, na velké červené třešně, které se na ně vesele smály mezi zelenými
lístky. Koukaly mlsně, měly na třešně chuť, ale byly moc malé a nedosáhly na ně.
A neviděly, že úplně nahoře sedí na jedné větvi tři čmucháči. Čmucháči měli na
holčičky dávat pozor, jestli jsou všechny tři hodné, nebo se mezi ně náhodou
vloudila jedna zlá – ale místo toho se cpali třešněmi a pecky plivali do
kočárku. Karolínka tam tvrdě spala a ničeho si nevšimla.
Vlastně se třešněmi cpali jenom dva čmucháči. Ten třetí
ne. Jen sem tam nějakou třešinku sezobl, aby si druzí dva nevšimli, že místo aby
se jako oni radoval z krásného letního dne, tak usilovně přemýšlí. Třetí čmucháč
byl totiž zlý a usilovně přemýšlel, kterou ze starších holčiček si má vybrat.
Janu, nebo Terku? Ta, kterou si vybere, to bude mít v životě moc těžké. Zlý
čmucháč jí bude pořád radit, aby dělala špatné věci: aby zlobila a lhala a
šidila, a ona bude mít co dělat, aby se mu vzepřela a neposlechla ho. Málokomu
se to podaří. Ale úplně nejtěžší to bude holčička mít na začátku. Hned teď, už
za několik minut. Zlý čmucháč si pro ni totiž připravil zvlášť záludný úkol.
Otře se jí o tvářičku a přitom jí našeptá do ucha, ať strčí do kočárku. Kočárek
se rozjede, spadne do bazénu, Karolínka z něj vypadne a zavře se nad ní voda.“

„To ne!“ zakřičel kluk, co seděl nejblíž Veroniky.
„Zdeňku!“ napomenula ho hned vychovatelka, ale přitom vrhla
vyčítavý pohled i na Veroniku a významně si prstem poklepala na hodinky.
Veronika znervózněla. Čte už moc dlouho a děti ji musí
poslouchat a nemůžou se na nic ptát? Nebo je to pro děti moc děsivé? Není,
chtěla by tomu malému klukovi říct. Neboj se, Zdeňku, dopadne to dobře. Jana s
Terkou nakonec neodolají, vylezou na třešeň, pod Janou se zlomí větev, lekne se
a spadne do bazénu, ale nic se jí nestane, protože už umí plavat. Zlý čmucháč se
taky lekne a odletí jinam, ale ti dva hodní čmucháči zůstanou. Nemůžou nikam
odletět, protože se přežrali třešní a teď je jim špatně.
„Připravil si pro paní spisovatelku někdo nějakou otázku?“
zeptala se skepticky vychovatelka. „Ty, Zdeňku? Na co se chceš zeptat?“
spočinula na něm nedůvěřivým pohledem.
„Jestli se nedá proti těm zlým čmucháčům očkovat,“ řekl
tiše. Spíš zašeptal. Slyšela ho jenom Veronika a musela jeho otázku zopakovat
všem.
„No vidíš, to je dobrý nápad,“ pochválila ho.

To je doopravdy dobrý nápad, myslela si, když odcházela, a
ještě není pozdě, ještě bych ho mohla do knihy zařadit. Kniha Veroničiných
povídek ještě nevyšla a dokonce nebylo stoprocentně jisté, že skutečně vyjde.
Možná se to za chvíli dozví. Kromě mámy, babičky, dvou milenců a dětí z dětského
domova měla budoucí kniha ještě jednoho čtenáře. Čtenářku, a právě za ní teď
šla. Do kavárny na schůzku s nakladatelkou.
Na setkání s nakladatelkou se Veronika vždycky těšila. Pily
latté nebo aperol a povídaly si. Nakladatelka si stěžovala, že se knížky špatně
prodávají a že děti nečtou, a Veronika zase, že je po celém dnu v práci unavená
a už nemá na psaní energii. O jiných věcech nemluvily. O dětech, že je nemají a
jestli by je chtěly, ani o mužských, s kým se seznámily a s kým rozešly. Tak
dobře se neznaly. Byly skoro vrstevnice a málem kamarádky, ale jenom málem,
doopravdy a úplně ne.
A teď, když měla kavárnu už na dohled, Veroniku najednou
popadla tréma, jako by šla do nadnárodní firmy na konkurs o zaměstnání. Tohle je
mnohem důležitější než nějaký konkurs, uvědomila si. Co když nakladatelka řekne,
že se jí ty povídky nelíbí a že je nevydá? Šla, co noha nohu mine, a
připravovala se na porážku. Nesmí dát najevo zklamání, ne, vůbec by se neměla na
povídky ptát. Měla by se tvářit, že se prostě sešly na další holčičí schůzku…
„Tak co na ně říkáš?“ vyhrkla nedočkavě, sotva přišla ke
stolu.
„Už se nemůžu dočkat, až to s tebou proberu,“ usmála se
nakladatelka Veroničině nedočkavosti.
Sáhla do své veliké kabelky a vytáhla rukopis, stoh
vytištěných stránek v plastovém obalu.
Líbilo se ti to, pálila Veroniku na jazyku otázka, ale
nezeptala se.
„Myslela jsem, že budeš psát o vězení a o hrdinství. O svým
slavným pradědečkovi, jednom nebo druhým,“ řekla nakladatelka a přitom obracela
stránky počmárané poznámkami, otazníky a vykřičníky. Veronika pocítila výčitku.
Pracně si vymýšlí nepravděpodobné zápletky, a přitom by měla téma na román. Na
dva romány. Měla by na to téma právo. Všichni by ho od ní čekali a rázem by
mohla být slavná. Měla by na to téma právo, ale nebylo by její.
„Jedna povídka o kriminále trochu je. A o prababičce,“
hájila se tiše. „Tu jedinou jsem znala.“
„Na prababičku taky dojde,“ rozesmála se nakladatelka, „ale
to nebyla výtka. Bála jsem se, žes napsala potřebnou a ušlechtilou nudu.“
Takže se ti to líbí, chtěla se Veronika zase zeptat, ale
vtom k ní nakladatelka vzhlédla.
„Tady, už to mám!“ ukázala Veronice stejnou povídku, kterou
před chvílí četla v dětském domově.
Jedinou z celé knížky, která by se dala považovat za
dětskou. „Chtěla jsem ti navrhnout… nemohla by jedna z těch holčiček být
uprchlice ze Sýrie? Stačilo by změnit jméno, místo Terky by to byla třeba
Malika, a někam na začátek bys vsunula větičku, že její rodina utekla z Aleppa a
že neumí česky nebo tak něco. To by přece mohlo být zajímavé, ne?“
A nebyla by očkovaná proti zlým čmucháčům, napadlo
Veroniku, protože proti těm se v Sýrii neočkuje.
„Ale já o syrských holčičkách nic nevím…“ řekla Veronika
pochybovačně a trochu zklamaně. Čekala literární debatu, čekala nadšení, ne
nahrazování Terky Malikou.
„Bylo by to aktuálnější. Zvali by tě do rádia, do televize,
knížka by měla větší publicitu. A možná by se dal získat i nějaký grant na
uprchlíky,“ vysvětlila nakladatelka pragmaticky.
„Tak třeba jo,“ pokrčila Veronika nepřesvědčeně rameny.
„A pak tahle povídka,“ nakladatelka našla stránku s
červeným vykřičníkem a položila ji před Veroniku. „Neděle.“

Dny v lágru byly jeden jako druhý, ale neděle ne. V
neděli se nechodilo do práce, v neděli se nemuseli bát filcunků a bití. V neděli
odpoledne si na světnici mohli uvařit čaj a vést řeči. Někdy, když se mluvilo o
něčem zvlášť zajímavém, mohl dokonce propadnout klamnému pocitu, že je na
návštěvě. A že se každou chvíli zvedne a půjde domů, aby mohl ještě chvíli psát,
než se ženou povečeří.

Kdyby mi nedal ten lístek, nikam bych nešla, snažila se
sama sobě namluvit celé to předjarní odpoledne. Před otevřenou skříní. I kdyby
chtěla jít, stejně nemá co na sebe. Aspoň má důvod, proč nikam nechodit. Jako by
potřebovala nějaký důvod! Nikam nepůjde, je to od začátku celé nesmysl.
Ale pak v koutě skříně na poličce objevila složené šaty.
Prastaré, ještě z Vídně, z doby před svatbou. Zkusila si je, ale jen pro klid
duše.
Šaty jí seděly akorát. Přistihla se, že se v zrcadle
prohlíží se zalíbením. Jako by ty šaty byly kouzelné a ona se v nich vrátila o
třicet let zpátky, do Vídně, do mládí, kdy svět byl ještě normální a ji by ani
nenapadlo, že se jednou bude rozhodovat, jestli může jít s cizím mužským do
divadla, zatímco její manžel sedí v žaláři. Zavřeli ho tam komunisti, a ten cizí
mužský je komunista. A cizinec. Z Řecka. Ale žije v Brně, protože v Řecku by ho
zavřeli.
Pak stud a strach vystřídal vzdor. Proč by nemohla!

„To je o prababičce, viď?“ zeptala se nakladatelka.
„Ano, ale tohle je vymyšlený…“ hájila sebe nebo prababičku
Johanku.
„Jasně jasně,“ přerušila ji nakladatelka, „já vím, ten Řek
na ni byl nastrčenej, aby musela estébákům podepsat spolupráci. Ale… nevím, jak
by ses na to tvářila… jenom se nad tím zamysli, nemusíš souhlasit… totiž…“
„Co?“ zeptala se Veronika povzbudivě. Ještě nikdy neviděla
nakladatelku v tak velkých rozpacích.
„Nenapadlo tě, že bys z toho Řeka mohla udělat Řekyni?“
řekla nakladatelka rychle a podívala se Veronice do očí.
„Kvůli grantu na LGBT?“ rozesmála se Veronika, ale něco v
nakladatelčině pohledu ji zarazilo. „Ne,“ přiznala vážně, „u ženy její generace
si to neumím představit. A u prababičky už vůbec ne,“ řekla, jako by si
prababičku Johanku pamatovala jinak než jako bezmocnou hroudu pod bílou
pokrývkou v bílém světle nemocničního pokoje.
„A u sebe?“ prohodila nakladatelka a napila se vychladlé
kávy.

Terku změnila na Maliku ještě ten večer, hned když přišla z
kavárny domů, ale Řeka na Řekyni ne. Pak si šla lehnout, ale nemohla usnout.
Převalovala se na posteli a myslela na čtyři věci. Dnes se rozhodlo, že jí vyjde
první knížka, a ona to nemá s kým oslavit. Nemá si s kým otevřít lahev
šampaňského a nemá se s kým milovat ani se ke komu přitulit. A pak si
představovala, že leží v posteli s nakladatelkou – to byla ta druhá věc.
Neodpověděla jí, ale pro sebe si to představit uměla. Sex se ženou už jednou
zažila. Dávno, v divokém prvním roce na vysoké. A z nocí s nakladatelkou skočily
myšlenky na třetí věc. Proč si vymyslela, že se prababička Johanka zamilovala do
nějakého Řeka? To je přece nespravedlivé. Ale to, že byl její muž v žaláři, je
taky nespravedlivé. To je ten, co byl nespravedlivě zavřený. Jako by nenapsal
žádné knihy, jako by neprožil nic jiného než mnoho let ve vězení, nic předtím a
nic potom. To je přece ještě mnohem nespravedlivější. Ale největší část noci
Veronika myslela na čtvrtou věc. Na toho kluka, co seděl hned u její židle a
chtěl se nechat očkovat proti zlým čmucháčům. Na Zdeňka. Neměla ho hladit po
hlavě. Jemu se možná nestýská, ale jí ano. Co kdybych ho adoptovala, prolétla jí
hlavou myšlenka, ale hned zase zmizela, protože byla nesmyslná, to vůbec
nepřicházelo v úvahu, Veronika usnula a ráno si už na Zdeňka ani nevzpomněla.
Ale večer se myšlenka vrátila a už nebyla nesmyslná. Co
když mají pravdu, napadlo ji to, co vždycky odmítala. Bylinkářky, sluníčkářky,
vítačky a objímačky stromů, hlavně dubů. Objímačky s velikou náručí, do které se
vejde celá zem. Obyvatelky laskavého světa, kterým nevadí, že ten jejich svět
není skutečný. A co když je? Veronice bude už třicet, byla hezká a potkala
spoustu mužů. S některými chtěla být v noci a s jinými ve dne, ale zatím s nikým
pořád, ve dne v noci. Co když ho už nepotká? Bude žít s nakladatelkou, budou
spolu plánovat, kdo z jejich kamarádů má ty nejlepší geny a kým se jedna nebo
druhá nechá oplodnit, aby spolu mohly mít dítě?
A co Zdeněk? Myšlenka se vracela každý večer, a večer bylo
vždycky všechno snadné. Adoptuje Zdeňka, bude se o něj starat, ochrání ho, i
když není očkovaný proti zlým čmucháčům. Ale každé ráno věděla, že to je úplný
nesmysl. Umí si představit, že se o někoho stará? Pořád, každou hodinu, ve dne v
noci, že se nemůže sebrat a odejít do práce, ani na večírek, ani odletět na
víkend na druhý konec Evropy? Dokázala by to, a chtěla by? Cizího kluka? A dali
by jí ho vůbec?
A pak se jednou ráno probudila a už to nebyl nesmysl,
myšlenka přes noc nezmizela. Veronika vzala telefon a zavolala do dětského
domova.