|
|
|
O nás (recenze)
|
|
 | Aureliu Busuioc: Smlouvání s ďáblem
Jeden z nejvýraznějších románů současné moldavské literatury, u nás téměř neznámé. Strhující příběh mladíka, který po 2. světové válce odchází z Rumunska ... (více...) | Recenze:
Busuioc - a rovněž překladatel Našinec - dokázali i zkomoleným jazykem ruských osvoboditelů-okupantů ilustrovat dobu, jež byla vyvrácena z kloubu. Plíživě, ale o to naléhavěji prosakuje ze stránek Smlouvání s ďáblem tichá bezmoc, zoufalství. (...) Strhující Smlouvání s ďáblem se neobrací výhradně k minulosti. Překotný vývoj v řadě postsovětských republik i hledání identity, dějin a jazyka rozprášených národů jsou přece nadále témata s vysokým stupněm aktuálnosti. Ostatně statistiky o tisících a miliónech násilně deportovaných krymských Tatarech, Čečencích a Inguších nejsou doposud - bohužel - konečné. A co na tyto etnické čistky Busuiocův Mihail? “...A není to propagandistický trik Západu? Těmhle hloupostem jsem nikdy nevěnoval pozornost...” A drtivá většina lidí jim - bohužel - nevěnuje pozornost ani padesát let po Stalinově smrti.
(Jiří Hlinka: Láska za časů Stalinova teroru, Hospodářské noviny 15. ledna 2004)
Další recenze:
Jaroslav Blažke, Katolický týdeník 28. 3. 2004, Jana Matějová, Tvar 10. 6. 2004, Pavel Mandys, Týden 7. června 2004 aj.
|
 | Jan Exnar: Loukov / Vitraj v kostele sv. Markéty
Kniha zachycuje vznik moderních vitrajů Jana Exnara ze života svaté Markéty mučednice a jejich zasazení do středověkého vysočinského kostelíku. Úvodní ... (více...) | Recenze:
(...) Jan Exnar patří mezi ty autory, kteří rádi spolupracují s invenčními architekty. Tato spolupráce přinesla havlíčkobrodskému skláři řadu prestižních ocenění. Jeho díla se objevují v prostorách bank, obchodních center i soukromých objektů. Jak však dokumentuje publikace, věnovaná Exnarovu dílu v malém venkovském kostelíku, porozumí si velmi dobře i s prací architektů prošlých staletí. Vždyť umělecká pokora před kvalitou materiálu a umění naslouchat myšlenkám druhých patří k Exnarovým přednostem. Loukovské vitraje jsou jakoby osekané na samu dřeň podstaty. Reprezentativní publikaci přitom stačí na představení tohoto díla pouhé tři desítky stránek. Platí zde totiž beze zbytku stará pravda, že i jednoduše a prostě se dá říct mnohé.
(Aleš Palán, Katolický týdeník 13/1998)
|
 | Markéta Hejkalová: Vždycky jedna noc
Román vypráví o snech a touhách nejenom mladých žen a odehrává se v Česku a Finsku. Jádrem děje je příběh mladé a naivní Češky Ilony, která se výhodně ... (více...) | Recenze:
Postavy “Noci” jsou ve srovnání s předloňskými Ženami a cizinci na konci tisíciletí sociálně a psychologicky více individualizované. Ve finské linii románu spisovatelka zužitkovala své zkušenosti z této země; obeznámenost s prostředím včetně vnímání tamějších přírodních poměrů (světlo, vzduch, lesy, prostor) přispívají k celistvosti díla. Markéta Hejkalová není spisovatelkou takzvaně od boha. Nakládání s některými motivy (...) je trošku těžkopádné, stylisticky je to román vlastně úplně obyčejný. Ale je do něj investována lidská a tvůrčí poctivost, cítíme autorčino zaujetí, její napojení na současnost, úsilí vystihnout tiše kmitající, zdánlivě bezbolestnou vratkost soudobé existence. Romány Návrat přítelkyně a Vždycky jedna noc jsou odlišně postavené, každý má jiné kvality a slabiny, ale o obou knihách můžeme říct, že stojí za pozornost, že jsou to díla autorek, které na sobě pracují a nespoléhají se na snadná řešení.
(Josef Chuchma: Poutnice, jež kráčejí k sobě samým, MF DNES 21. května 2004)
Další recenze:
Olga Stehlíková, Lidové noviny 3. 6. 2004, František Cinger, Právo, Irena Zítková, Britské listy, Severské listy aj
|
 | Markéta Hejkalová: Ženy a cizinci na konci tisíciletí
Příběh dvou přítelkyň a lidí kolem nich se odehrává v devadesátých letech 20. století a je určen nejenom ženám. (více...) | Recenze:
V některých chvílích se zdá, že snaha vést děj dál ubírá sil a prostoru pro důkladné vykreslení psychologie jednajících postav, Hejkalová ale chce být maximálně upřímná a pravdivá ke čtenáři i k sobě, a tak se nakonec obraz lidských nadějí a zklamání v době výrazných společenských změn mění v úvahu o smyslu života, o hodnotách, které jsou pro ženu důležité řekl bych v každé době. ... Hejkalová se vydala cestou zachycení vlastní lidské i podnikatelské zkušenosti, její próza se pak připojila k dílům, která píší o našich životech, o zkušenostech posledních desetiletí a nabízejí pomoc při poznání sebe samého.
(František Cinger: Román nejenom o ženských snech, Právo 24. 9. 2002)
Další recenze:
MF Dnes 15. 4. 2002 - Josef Chuchma, Lidové noviny 17. 4. 2002 - minirecenze, Tvar č. 9/2002 - Ze čtenářského deníku Aloise Burdy aj.
|
 | František Křelina: Soud nad Bábelem
Dramatický román českého spisovatele, v němž se příběh letce, obžalovaného z otcovraždy, prolíná s tragickou situací české země na prahu druhé světové ... (více...) | Recenze:
(...) Křelinův Soud nad Bábelem dosvědčuje autorovu schopnost s napětím vyprávět dynamický příběh, jenž se odehrává v zdánlivě statických scénách před soudním tribunálem. Mistrovství fabulace a stylistická přesvědčivost jsou však jen jednou z podob tohoto románu. Není třeba zdůrazňovat povahu ruralistických prací z třicátých let, jichž je Soud nad Bábelem pohrobkem. Dnešnímu čtenáři (a troufám si říci, že i čtenáři, který nemohl knihu číst v jednasedmdesátém roce, kdy byla dopsána), musí nutně překážet i balast patosu, jímž Křelina svůj román zatěžkal. (...) Mimořádně vypjatá situace prolnutí národního a individuálního ohrožení, vděčné prozaické téma, se tak ztrácí pod tíhou okázalých gest, v šumu přepjatých frází a podobenství. Nesmíme však zapomínat na první podobu Křelinova vypravěčství, jehož prostřednictvím se pokřivená stavba autorovy věže opět napřimuje a rezonuje čtenářskou přitažlivostí.
(Tomáš Kubíček, Duha č. 3/1995)
Další recenze:
Lidové noviny 14. října 1995 - Petr Šrámek, Nové knihy 7. 6. 1995 - Jan Wiendl, Literární noviny 20. 7. 1995 - Jiří Vlček aj.
|
 | L. Macek, P. Rous, Z. Zborovská: Historický kalendář Havlíčkova Brodu do roku 1945
Úryvky z kronik a dalších dobových pramenů, které obsahují zmínky o Havlíčkově Brodě. Poutavý a čtivý obraz života města od nejstarších dob do konce roku ... (více...) | Recenze:
Sedm století podává kronikářským způsobem Historický kalendář Havlíčkova Brodu do roku 1945, kolektivní práce trojice autorů. (...) Opravdu pestré čtení. Výzva i příklad.
(Jaromír Slomek: Brodské dějiny: Karel Havlíček, ale také Ilja Dněprostroj, Lidové noviny 26. ledna 2004)
|
 | Arto Paasilinna: Zajícův rok
Humoristický román finského spisovatele. Hrdina, novinář středního věku, při návratu z rutinní služební cesty málem přejede zajíce. Veden náhlým hnutím ... (více...) | Recenze:
Paasilinnova ekologizující pseudoreportáž o roce Vatanenova života v zaječí společnosti je navzdory některým době poplatným motivům dílem nadčasovým. A jeho hrdina, který touží po svobodě natolik, že dokáže projít i zdí vězení, ve čtenáři vzbuzuje sympatie. Smíchané možná i s kapkou závisti. Arto Paasilinna vydal dosud na tři desítky románů a dalších próz, jež se staly předlohou několika úspěšných filmů a byly přeloženy do mnoha jazyků.
(Lenka Fárová, Lidové noviny 30. října 2004)
|
 | Henri Pourrat: Poklady z Auvergne / Pohádky a povídky z větrných hor
Pohádky francouzského autora, určené dětem i dospělým, vynikají dobrodružným dějem, neotřelými zápletkami a svébytným humorem. Překlad Jiří Reynek, barevné ... (více...) | Recenze:
(...) Přebásnit do češtiny neotřelý, konkrétní jazyk těchto pohádek, které nesnesou přibližnost a vycpávku, vyžadovalo nejen citlivé uvažování a volbu jazykových prostředků, ale zejména důvěrnou znalost české lidové slovesnosti. Jiří Reynek ve svém nesnadném úkolu obstál znamenitě. „Branku ráje“, kterou Pourrat hledal a otevíral svými pohádkami, pootevřel svým překladem s jemnou šetrností a s láskou, a představil Pourratův svět v jiskřivé barvitosti. V doslovu se vyznává, že dlouho toužil přeložit něco z Pourratových textů. Naplnění jeho tvůrčího snu je dílo vytrvalosti a lásky.
(Mojmír Trávníček, Proglas 6-7/1995)
Další recenze:
Tvar 26. 1. 1995 - Jitka Bednářová aj.
|
 | Hana Pražáková: Nadějí tu žijem
Memoárový román, v němž autorka líčí život svůj a své rodiny v padesátých letech, kdy byl její otec, spisovatel František Křelina, vězněn v komunistických ... (více...) | Recenze:
(...) V havlíčkobrodském nakladatelství Hejkal vyšel memoárový román spisovatelky Hany Pražákové Nadějí tu žijem. Vzpomíná v něm na uvěznění otce, katolického spisovatele Františka Křeliny, jenž byl v roce 1952 v procesu s tzv. zelenou internacionálou odsouzen na dvanáct let. Zvláštnost zvolené formy charakterizoval literární kritik Viktor Šlajchrt trefnou větou, že autorka „zkušenost politického terorismu zachycuje poetikou Karoliny Světlé“. Možná.
Já dlouho nezapomenu na poslední scénu knihy, v níž se v květnu 1960 táta vrací domů. První opožděný oběd na svobodě nedokáže jíst příborem, protože „tam máme jenom lžíci“, a jídává tak až do konce života. „Nebyl v tom patos, okázalost nebo třeba jen pouhopouhý zvyk. Byla to pokora. Ani na jeden den nezapomněl na utrpení a ponížení nejen své, ale i svých přátel, kněží, sedláků, univerzitních profesorů, spisovatelů - svých kamarádů muklů z žalářů padesátých let,“ píše Hana Pražáková a já se ukláním před její výpovědí, která chce jenom to, abychom ani my nezapomínali...
(Jan Rejžek, Z Rejžkova deníčku, Metro, 29. března 2001
Další recenze:
Katolický týdeník 18/2001 - Jan Paulas, Zemské noviny 14. 2. 2001 - Petr Kovařík, Xantypa květen 2001 - Vladimír Karfík, Respekt 12, 19.-25.3. 2001 - Viktor Šlajchrt, Lidové noviny 17. 3. 2001 - Antonín Měšťan, Týden 17/2001 - Pavel Mandys, Jihlavské listy 16. 2. 2001 - Petr Klukan aj.
|
 | Markéta Pražáková: Šli myšáci do světa
Kniha o dobrodružné cestě dvou kamarádů do tajemné země Zeměmoře je určena dětem od 6 let. Ilustrace Jindřich Kovařík První vydání. (více...) | Recenze:
(..) „Malej“ a „velkej“, jak se protagonisté titulují, se z myší idylky vydávají za hranice všedních dnů: řítí se po silnicích v modrém autíčku s turistickým průvodcem na kolenou... Jejich příhody však postrádají konzistentní děj, epizody by mohly docela dobře stát i samy o sobě. Příběh brzy začíná ztrácet dech i vinou zdlouhavých a nevěcných dialogů a bezradnosti motivů - některé jsou jenom variacemi předchozích v oranžovém. Nejcennější devizou knihy je naopak její „český“ podtext, očividné anti-supermanství a neokázale věrné přátelství, jež pomáhá hrdinům ze šlamastyk a autorce přenášet se přes hlušší místa.
(Jana Jašová, Lidové noviny 29. 10. 1994)
|
 | Jiří Stránský: Přelet
Hrdina románu, diplomat Jan, podniká přelet nad krajinou svého života, z úspěšných devadesátých let dvacátého století se v duchu vrací k ponižující době ... (více...) | Recenze:
Jiří Stránský, jenž 12. srpna oslavil sedmdesátiny, se v novele Přelet vymanil z prostředí komunistických lágrů, které na vlastní kůži důkladně pocítil a odkud čerpal námět pro svou nejproslulejší knihu, soubor povídek Štěstí. V Přeletu se také nepotkáme s tolika dramatickými situacemi jako v dvoudílné románové sáze o česko-německém pohraničí Zdivočelá země a Aukce, jejíž motivy daly základ televiznímu seriálu. Přelet se odvíjí v intimnějších, spíše vnitřně znepokojivých dějích. Stránský tu však nezapřel sám sebe, projevil své názorové i emocionální konstanty a tvůrčí návyky, takže i když v případě Přeletu běží takzvaně o prózu ze současnosti (ústřední dějová linie spadá do roku 1997), jejím hlavním tématem je lidská paměť. U Stránského je individuální vědomí natěsno svázané s historickými událostmi. (...) Přelet odráží Stránského temperament: jeho neuhýbání před otázkou Jak jsme žili?, sklon k úvahám, ale i zemitost, konkrétnost, jeho vůli k činu a obdiv k mužnosti v tom nejlepším slova smyslu. Postava Martina Paříka, jenž je středobodem, Velkým Otcem rozvětvené rodiny, je však vytesána v obrysech natolik kladných, že tu monumentalitu přijímáme s rozpaky. S tím souvisí ústřední znak celého Přeletu, jeho základní dvojakost: ač to chce a má být próza reflexivní, dozvídající se, dobývající významy, její stěžejní dějové momenty jsou ilustrativně přehledné, historicky „spořádané“. (...) Nejzajímavější mi tak na té novele nakonec přijde vztah Jana a Marianny a vůbec všechny ty momenty, v nichž se Jiří Stránský dotýká lidské intimity, těch záhybů lidské psychiky, k nimž se slova mohou toliko přiblížit.
(Josef Chuchma, MF DNES, 13. září 2001
Další recenze:
MF DNES 9. června 2001 - Petra Černo, Moravské noviny 28. 5. 2001 - Jan Mervart aj.
|
 | Jiří Stránský: Zdivočelá země. Aukce
Dvoudílná románová sága o lidech a koních na česko-německém pomezí, široké veřejnosti známá z televizního seriálu. V této podobě a v nakladatelství Hejkal ... (více...) | Recenze:
Takový přístup k životu souvisí s výrazným rysem Stránského tvorby, svět ani lidi totiž nevidí černobíle. Není předem přesvědčen, že jeden je lump a druhý alabastrově bílý člověk. Každému dá příležitost vyjevit svůj charakter. Starému komunistovi Brabencovi i mladému Kučerovi, kteří se nakonec stanou politickou obětí jiných komunistů, lidem váhavým i razantním, Volyňákům, Rusům, Cikánům, o jeho „kovbojích“ nemluvě. (...) Je zřejmé, že autorovou ambicí bylo zachycení tolikerých změn politického počasí během 50. až 90. let na charakterech lidí, ať už za vězeňskými dráty či na území před železnou oponou. Někdy je postavy opravdu prožily, se všemi paradoxy doby, tam je také kniha nejpoutavější, jindy je jen dokumentárně zaznamenal. Přesto se Stránskému podařilo vytvořit několik výjimečných postav, především obou nejstarších Maděrových, nositelů mravního etosu knihy. Vidí smysl života nikoli ve světské slávě, ale ve věrnosti sobě samým, v pomoci druhým. A viděno v celém románu - v práci.
(František Cinger, Právo, 25. 3. 1997)
|
 | Kaari Utrio: Dcery Eviny / Historie evropské ženy
Populárně naučná kniha finské autorky o postavení ženy v Evropě od počátků křesťanství po současnou dobu. Doprovázeno dobovými ilustracemi. Přeložila ... (více...) | Recenze:
(...) Příběh žen v dějinách je vlastně docela napínavý, ba strhující. Kniha jistě vychází z feministických tezí, podány jsou však v mimořádně kultivované, znalé a přesvědčivé podobě. Jsa mužem, pocítil jsem občas při četbě i stud nad tím, jak jsem znesvéprávnil dárkyně života. Ke kladům patří i to, že kniha nepopisuje jen osud elitních žen, ale i dávnou každodennost.
(Viktor Šlajchrt, MF DNES 9. 4. 1994)
Další recenze:
Práce 4. 5. 1994 - Vladimír Novotný, Hospodářské noviny 15. 4. 1994 - Naďa Klevisová aj.
|
 | Mika Waltari: Cesta do Istanbulu
První české vydání deníku, v němž Waltari popisuje cestu z Helsink do Istanbulu, na niž se vydal v roce 1947, kdy už promýšlel příběhy poutníka Mikaela ... (více...) | Recenze:
Autor svého čtenáře vede napříč celou poválečnou Evropou. Mezi větší zastávky patří Paříž, Bern, Curych, Benátky či Řím. Z detailů jeho vyprávění ovšem nevzniká promyšlený celek cestopisu. Jsou to spíše citově subjektivní záznamy nesouvislých prožitků spisovatele, který přiznává, že za vším hledá nikoli obecnou platnost, ale “člověka, výjimku, rozmar”. I proto má Cesta do Istanbulu své stálé místo v sousedství dalších knih, které z Waltariho učinily klasika.
(Ivan Matějka: Cestou do Istanbulu Mika Waltari hledal jistotu poctivého romanopisce, Hospodářské noviny 4. listopadu 2003)
|
 | Mika Waltari: Krvavá lázeň / Dobrodružství poutníka Mikaela v křesťanských zemích
Nejrozsáhlejší historický román Miky Waltariho se odehrává v první polovině 16. století. Waltari líčí neobyčejně poutavě a čtivě dobrodružství dvou finských ... (více...) | Recenze:
(...) Z učeného mladíka se časem stává - ne úplně nevinná a bezmocná - figurka v politických šarádách tehdejší doby. Hrdina popisuje svou “kariéru” špiona, informátora, udavače, vyděrače, lékaře, nájemného žoldáka... vše s odevzdanou upřímností a opakovaným tvrzením, že byl a je dobrým křesťanem. Waltariho hrdina je vypočítavý mizera a zároveň politováníhodný chudák, který se zkrátka nešťastně připletl historii pod kola.
Román se - navzdory mnohým popisovaným hrůzám - nese ve veselém duchu (i když je to někdy hodně černý humor: “První podmínkou kata je, aby vzbudil v zákazníkovi důvěru.”). Vypravěčský styl v sobě spojuje závažnost s lehkostí a pointa románu je jasná od začátku: dějiny jsou krutě smutné, to však neznamená, že se nad nimi nemůžeme královsky bavit.
(Marta Běhounková, musiQ - dříve Rock & Pop -, srpen 2002)
Další recenze:
Právo 31.7. 2002 - František Cinger, Lidové noviny 18. května 2002, Lidové noviny 18. července 2002 - 20 ideálních knih na dovolenou, MF Dnes 5. listopadu 2002 - Petra Černo, aj.
|
 | Mika Waltari: Plavovláska
Dva milostné příběhy z Helsink třicátých a čtyřicátých let o síle lásky, smrti a peněz.
Přeložily Markéta Hejkalová a Viola Parente Čapková. Doslov ... (více...) | Recenze:
Naši čtenáři, kteří finského spisovatele Miku Waltariho (...) znají stejně jako celý svět zejména podle historického románu Egypťan Sinuhet (...), budou zcela jistě obsahem titulu Plavovláska překvapeni. Nejen pro jeho jinou tematiku, byť v ní mnohdy Waltari uplatnil svoje typické výrazové prostředky, způsob gradace i vypravěčský styl, ale i pro celkově odlišnou filozofii. (...) Přitom nelze opomenout, že právě tyto tzv. malé romány, v nichž Waltari, po nefinských historických tématech, čerpal z vlastní země, jsou neodmyslitelně spjaty právě s jeho jménem a specifikou finské literatury, kterou jimi vytvořil.
(Blanka Frajerová, ZN 19. 10. 1995)
|
 | Mika Waltari: Plavovláska (2. vydání)
Dva příběhy o síle lásky, peněz a smrti a také o vině a trestu se odehrávají v Helsinkách ve 30. letech 20. století. Plavovláska je příběh mladé prostitutky, ... (více...) | Recenze:
Naši čtenáři, kteří finského spisovatele Miku Waltariho (...) znají stejně jako celý svět zejména podle historického románu Egypťan Sinuhet (...), budou zcela jistě obsahem titulu Plavovláska překvapeni. Nejen pro jeho jinou tematiku, byť v ní mnohdy Waltari uplatnil svoje typické výrazové prostředky, způsob gradace i vypravěčský styl, ale i pro celkově odlišnou filozofii. (...) Přitom nelze opomenout, že právě tyto tzv. malé romány, v nichž Waltari, po nefinských historických tématech, čerpal z vlastní země, jsou neodmyslitelně spjaty právě s jeho jménem a specifikou finské literatury, kterou jimi vytvořil.
(Blanka Frajerová, ZN 19. 10. 1995)
|
 | Mika Waltari: Šťastná hvězda / Dobrodružství poutníka Mikaela v islámských zemích
Volné pokračování románu Krvavá lázeň se odehrává především v Istanbulu, v harému osmanského sultána Sulejmana zvaného Nádherný, a líčí Mikaelovo okouzlení ... (více...) | Recenze:
V románovém ději jsou vylíčeny všemožné intriky, podlosti, úskoky, naivita i zchytralost, hrdinství i zbabělost, neukojitelná hamižnost i nezištná obětavost, vášnivé upnutí se k víře i hořká deziluze, opojení i kocovina. Marnost nad marnost! A přece ke konci románu probleskne i poznání, zmoudření, osvobozující nalezení hodnoty vyšší, než je rozměr lidského života.
Spisovatel umí čtenáře upoutat, předností je humor a vtip, jímž vyprávění odlehčuje; Waltari však píše víc než jen pikareskní román plný dějových zvratů. Opírá se o zevrubnou znalost dějin a je faktograficky spolehlivý, vedle bohaté přehlídky charakterů románových postav vystupují v ději historické osobnosti, od slavného lékaře Paracelsa, přes Luthera, až po papeže a tureckého sultána. A v proudu živého vyprávění si čtenář odpočine od přechytralých, leč již tak trochu únavných postmoderních triků, které jsou stále ještě v módě.
(Jaroslav Blažke: Waltariho dilogie, Perspektivy - příloha Katolického týdeníku, číslo 4/26. ledna 2003).
Další recenze:
Lidové noviny 14. prosince 2002 - rubrika K přečtení, Právo - Salon 2. ledna 2003, Severské listy 4/2002
|
 | Mika Waltari: Temný anděl
Román z první poloviny 15. století. Hlavní hrdina, poutník Jan, se jako písař účastní koncilů, na nichž se vedou jednání o spojení západní a východní ... (více...) | Recenze:
(...) V originále se román jmenuje Mladý Jan, překladatelčin název Temný anděl však mnohem lépe vystihuje ducha knihy. Román má totiž zřetelně dvě části: první se odehrává na koncilech a v ní Jan postupně dospívá. Zlomem je jeho svatba, po které začíná část druhá, kde už Jan hledá sám sebe ne skrz řecké filozofy, ale skrz život. Temným andělem je v první části nazván on, neskutečně krásný pro ženy, ale bez lásky a chladný, ve druhé je to sultán Mehmed, který se temným andělem stává ve své pravé mytické podstatě - andělem zkázy pro křesťanský svět. Aby to ovšem nebylo tak jednoduché, dává nám Mika Waltari ještě možnost dalšího výkladu: když se při krveprolití na Varně setká Jan s „krásným jezdcem v stříbřitém brnění“, který mu slíbí, že se opět setkají „na konci věků u brány svatého Romana“. Symbolicky je tím ukázáno, že ten jezdec je tím opravdovým andělem temnoty, smrtí, a Jan je jakýmsi poutníkem Ahasverem, který pro své tápání a hledání naděje je stále nucen jít a hledat. V tomto okamžiku je Waltariho kniha nejsilnější, podobně jako když v prvé (pomyslné) části přijde za Janem na návštěvu mrtvý, aby mu splnil přání. Tady se totiž historický román stává čímsi větším, zarážejícím a dechberoucím vyprávěním o světě, který je tak podobný tomu našemu, ale ve kterém nemáme už čas všímat si malých zázraků. Vždyť všechny ty brutální vraždy, lži a unie - jak daleko jsme od nich postoupili od 15. století? Spíš jsme ještě ztratili schopnost chápat smrt jako přirozenou a na zázraky se věří, jen když je potvrdí televize.
(Michal Jareš, Nové knihy 14. 3. 2001
Další recenze:
Severské listy, září 2001
|
|
|
