Nakladatelství Hejkal

V Ruoholahti, kde dálnice končila, musel zpomalit. Mrkl na mapu a bez dlouhého hledání našel Iso Roobertinkatu. Na křižovatce v Hietalahti ho čekaly podivné cedule, které zakazovaly jet ulicí oběma směry. Co to má za smysl takhle komplikovat už tak dost zašmodrchanou dopravu, pomyslel si Rutja a bez váhání vjel do protisměru. Jinak by totiž musel objíždět kdovíkolik bloků, a to mu nepřišlo rozumné. Protijedoucí auta však zjevně jeho názor nesdílela. Z téměř každého vozu na něj vztekle zatroubili a jistý řidič šel dokonce tak daleko, že zahrozil synovi boha hromovládce zaťatou rukou. Rutja měl sto chutí zastavit a tomu zaťatci vyčinit, ale pak si řekl, že má důležitější poslání než učit slušným mravům nějakého zabedněnce.
Na rohu Abrahamovy a Lönnrotovy ulice mu cestu zatarasilo policejní auto se zapnutými sirénami. Z vozu vyskočili dva uniformovaní policisté, a jak se k němu blížili, křičeli, že musí okamžitě vjet na chodník. Rutja poslechl, ale to jim zřejmě nestačilo. Taky zajeli na chodník, těsně za dodávku, opět vystoupili a prohlásili, že pokuta bude mastná.
Pokuta? Rutja chvíli namáhal paměť, kterou zdědil po Sampsovi. Nakonec se rozpomněl, že pokutou policie trestá občany... Vyžaduje peněžní kompenzaci za nějaký zločin.
Policisté vyslýchali syna boha hromovládce ve svém voze.
„Jméno? Povolání? Občanství? Měsíční příjem? Kolik živíte osob?“
Rutja se snažil odpovídat klidně a s rozmyslem. Jméno řekl správně, Ronkainen, nemohl si však vzpomenout na číslo sociálního pojištění. Naštěstí bylo uvedeno v řídičském průkazu. Povolání? Napřed chtěl odpovědět po pravdě, že je bůh, ale pak si uvědomil, že ti se v dnešním Finsku zrovna moc nenosí. Lepší bude prohlásit se za zemědělce.

Syn boha hromovládce